Ze středeční stávky jsem si odnesl několik poučení. Osobně jsem se nezúčastnil, ani by mne to jako důchodce nenapadlo, nemám proti čemu protestovat, šetřit se musí v rodině, proč by konečně neměl začít šetřit i stát. Kromě zvyšováni daní (nás důchodců se zatím dotkne DPH, nápad na zdanění starobních důchodů měli zatím jen komunisté - jakpak, že se o tom nikde nemluví? Mého otce i tchána to bolestivě postihlo!) může stát šetřit jen na svých zaměstnancích. Otázka je, jak k tomu přistoupí, ale reforma dnešního pojetí různých úřadů a funkcí je zoufale nutná.

Neměl jsem ani čas jít se na Palackého náměstí podívat, využil jsem možnosti starých lidí a školní mládeže k zážitku v Praze dnes nevšednímu, Devátá Beethovenova symfonie se nehraje často, natož v provedení špičkového orchestru FOK za řízení neméně špičkového dirigenta Gerda Albrechta, a generální zkouška v deset dopoledne je i finančně výhodná.

Raději jsem se v úterý večer podíval do internetových stránek orchestru, abych se přesvědčil, nebudeme-li se Prahou brodit a klouzat zbytečně, byl jsem ubezpečen, že přes generální stávku, tak to tam bylo napsáno, se orchestr rozhodl stávkovat pouze symbolicky. To se projevilo několikaminutovým proslovem odborářského představitele orchestru proti hanebné vládě za částečného potlesku a pískotu v sále. Pak mohl konečně koncert začít, nutno dodat, že orchestr se dle mého, byť laického pohledu zhostil svého úkolu skvěle.

Kdo by hráčům nedopřál rád vyšší platy, zajisté si je zaslouží i dobré kuchařky, učitelé, školníci, ba, abych přispěl do vlastního hnízda, i dobří nemocniční lékaři. Kromě nemocnice v Aši a Karlových Varech, v kterých jsem před desítkami let pracoval, jsem jako pacient nebo průvodce jiného nemocného navštívil několik pražských. Nemohu říci, že bych se setkal s neodbornou prací lékařů či sester v kterékoli z nich, ale oázou pro duši pacienta je nemocnice Na Homolce. Poprvé jsem zažil, že počínaje zřízencem a konče primářem oddělení každý před vstupem do pokoje zaklepal, ba pan primář se omluvil, že vyrušuje v době návštěv, ale že by mě rád osobně vyšetřil. Podotýkám, že to chování se netýkalo mne, dá se říci pacienta do jisté míry protekčního jako kolegy, ale i všech ostatních. Pokud jde o ambulance, zažil jsem perfektní organizaci svých třiceti devíti návštěv radiologického oddělení nemocnice Na Bulovce.

Všude jinde bez výjimky jsem prožil a prožívám hodiny čekání na většinou nedobře osvětlených chodbách, kde se ani nedá číst, často pošlou člověka sedět před nepatřičnou ambulanci, ba i když ho pozvou na určitou hodinu (většinou to ani tak nebývá), stejně se příslušný lékař či lékařka dostaví pozdě bez jakékoli omluvy.

Vzpomínám si na jednu poradu v KÚNZ v Karlových Varech, kde si přednosta laboratoře stěžoval, že by se jim práce dařila mnohem lépe, kdyby ji pacienti tak nekomplikovali. Je tomu předlouhých padesát let a nic se nezměnilo.

Poděkujme tedy takovým kolegům, nechť odejdou tam, kde se budou muset velmi rychle a v cizí řeči naučit, že s takovým přístupem k nemocným se ani špičkový chirurg neuplatní. Nicméně jistě si dobří lékaři v nemocnicích také zaslouží větší platy, ale snad je to i věcí organizace a rozdělování prostředků. V MF Dnes jsem si se zájmem přečetl, jak si počítali oslovení stávkující své platové úbytě. Např. koordinátor dobrovolnického centra v krajské nemocnici v Liberci pobírá měsíčně dvacet tisíc korun. Nechci se této profese dotknout, nikdy jsem se s ní nesetkal, jen nevím, zda je třeba koordinovat dobrovolné dárce krve, dobrovolné sestry Červeného kříže, aby vypomohly, nebo dobrovolníky, kteří by umožnili příjezd a vstup do zdravotnického zařízení, nastane-li kalamita?

A s tím souvisí i mé největší poučení ze středeční stávky: V čase přírodní kalamity nic takového neorganizovat, je-li naplánováno, odročit na příznivější dobu!