Analýza ministerstva vnitra, vyjadřující se velmi skepticky k šancím na úspěch soudního zákazu KSČM, rozpoutala počátkem prázdnin další kolo nekonečné diskuse o zákazu komunistů. Hlavní argumenty odpůrců takového řešení se už léta nemění: strana nevyvíjí žádnou podvratnou činnost, jež by k zákazu poskytovala důvod, a její vrcholní představitelé si navíc spíše dávají dobrý pozor na ústa. A historický čas, kdy by něco takového vůbec bylo možné, minul před nějakými dvaceti lety.

Nicméně před dvaceti lety si všichni mysleli, že komunisté z politické scény přirozeně zmizí mnohem dříve. Nezmizeli a pořád dosahují volebních zisků v rozmezí 10 až 15 procent, o němž se většině demokratických subjektů nikdy ani nesnilo. Jsou jak vleklá chřipka, jejíž odeznění zamrzlo v nedohlednu. Snad i proto získává myšlenka jejich zákazu (či pozastavení činnosti) na popularitě. V diskusích o komunistech však mnoho nového nezaznívá – bohužel, neboť řada diskutujících evidentně neví, o čem mluví.

Předně neplatí rovnice KSČM rovná se KSČ, či dokonce předlistopadový komunistický režim. To nejhorší ze starého režimu už totiž v KSČM zpravidla není a ani tam povětšinou štěstí nehledalo.

Ukázkovou transformaci struktur starého režimu do moderního hávu jsme zažili krátce po listopadu v podobě Harvardských fondů Viktora Koženého. Ten paradoxně patřil k jedněm z mála vrcholových „harvarďanů“, který nebyl kmenovým zaměstnancem Státní bezpečnosti. Patrně byl pouze agentem, ale to teď není důležité. Důležité je, že se část Státní bezpečnosti hbitě proměnila v „pravý americký“ kapitalistický fond, jehož reklamě naletěla spousta občánků lačnících po jistotě desetinásobku. Samozřejmě, do podniku s názvem První zajišťovací estébácký fond by nikdo nevložil ani korunu, ale Harvard, to přece znělo solidně. Harvardská bestie tak vysála majetek v řádu minimálně desítek miliard, za něž by se dnes daly pořídit nejméně tři důchodové reformy. Místo toho bude na tu současnou „upír“ Kalousek vysávat peníze – i díky zvýšené DPH – z knížek. Nikoliv z těch kupónových...

Za asi největší sametověrevoluční naivitu můžeme tudíž vyhlásit tvrzení, že všem prospěje, když komunisté (přesněji: režimní struktury) budou moci podnikat. Podnikaly a podnikají, ale k obrazu svému – ve stylu Harvardu, a za vydělané (nakradené) peníze si pak kupovaly a kupují i politický vliv. Dobře, za chyby se platí, za naivitu dvojnásob. Ale když dnes někdo volá po tom, aby se (domnělá) bestie KSČM přejmenovala, zůstává mi nad tím rozum stát.

Kdo všechno však byl v KSČ (či v StB), a není v KSČM? Normalizační pragmatici s rudou knížkou v kapse se s komunismem a s vlastní minulostí v komunismu vyrovnali velmi snadno: utilitární kalkulací. Dnešní doba, na utilitárních kalkulacích založená, má pro ně pochopení, pro Martu Semelovou nikoliv. Je však právě jedna z posledních aktivně přežívajících dogmatických komunistek více amorální než zástupy polistopadových převlékačů kabátů? Těžko říct, neboť jednoduchá odpověď na takto položenou otázku neexistuje.

Politické diskuse v komunistických Haló novinách jsou rozhodně zajímavější než ideová konference Věcí veřejných, kde by ani podrobný mikroskopický průzkum žádnou ideu neodhalil. V Haló novinách například řeší zdánlivě „ulítlý“ problém, je-li marxismus slučitelný s teorií spiknutí. Pro komunisty jde ale o životně důležitou věc, neboť není-li, nelze pád komunismu marxisticky vysvětlit „zradou Gorbačova“, a je-li, pak to, podobně jako samotný rok 1989, notně nahlodává víru v neúprosné působení objektivních zákonitostí vývoje dějin. Tak jako tak, naznačené dilema napovídá, že komunisté jsou i intelektuálně v koncích.

Ale proč potom pořád získávají přes deset procent? V komunistických režimech vlastnilo partajní knížku zhruba deset procent populace. U nás se nemalá část těchto lidí a jejich rodin, většinou úrovně okresních funkcionářů, zapouzdřila ve vlastním jurském parku, k jehož psychologii logicky patří též hyperkritičnost k oučasnosti a vyzdvihování údajných světlých stránek minulých zářných zítřků. Uznat, že komunismus byl celý špatně, pro ně znamená popřít celý život, což, ruku na srdce, dovede jen málokdo z nás, komu je více než třicet, a navíc jen tehdy, může-li se upnout k něčemu novému, co mu dá naději. Podle údajů z roku 2008 měla KSČM na sklonku roku 2007 skoro osmdesát tisíc členů (KSČ jich v roce 1989 měla na území ČR zhruba přes milion), avšak s průměrným věkem 70 let. A byť je komunistický segment české společnosti schopen částečné regenerace (viz poslankyně Květa Matušovská), jeho postupné slábnutí, až „vyhynutí“ je demograficky nevyhnutelné. Takové jsou objektivní zákony přírody a dějin, s nimiž žádné spiknutí nehne. Snad jen zákaz a přechod do ilegality by české komunisty ještě mohl pokropit živou vodou. Zákaz KSČM je tak paradoxně jejich poslední nadějí...

LN, 15.7.2011