Středeční hlasování poslanců o registrovaném partnerství bylo nadmíru dramatické. Televizní přenos ze Sněmovny mi napínavým průběhem znovu tak trochu připomněl nedávný olympijský závod na 30 kilometrů – to „kýčovité“ vítězství Kateřiny Neumannové. Ani ne tak pro někoho tím šťastným koncem, ale souběhem mnoha dramatických okolností.

O napětí se v tomto hodně populistickém měření sil postaral prezident Klaus, který vetoval hlasování obou komor Parlamentu, a znovu všudybýlek Paroubek, který si zřejmě nenechá ujít jedinou příležitost být viděn a slyšen. Nebýt premiéra, který svým již typickým počínáním slona v porcelánu celou záležitost zkomplikoval minimálně nehorázným nátlakem na poslance vlastní strany, prezidentské veto by Sněmovna, ať už je to dobře nebo ne, lehce přehlasovala.

Takto jsme se však stali svědky velkého představení. Někteří poslanci – příznivci zákona - na poslední chvíli odmítli účinkovat v poněkud nevkusné partii, kterou rozehrál premiér, a tak se z jasné záležitosti stal najednou rébus. V prvním hlasování získal zákon pouhých 97 hlasů – o čtyři méně, než bylo potřeba. Po rozpačitém tichu, které provázelo vyhlášení výsledku, zpochybnil hlasovací proces, tuším, komunistický poslanec Vymětal. V opakovaném hlasování potom zákon získal zase 103 hlasů. Ani tento výsledek však neobstál a hlasovalo se potřetí, kdy zákon už bez dalších reklamací získal potřebných 101 hlasů a mohlo se konečně slavit.

Bylo by jistě zajímavé sledovat duševní pochody těch poslanců, kteří v několika minutách tak zásadně změnili své rozhodnutí – po tom prvním hlasování zřejmě dospěli k názoru, že na tom jejich jednom hlasu už tak úplně nezáleží. Jejich vysvětlení by bylo rozhodně poutavé, možná i pikantní.

Pokud v těchto souvislostech zmiňuji Pyrrhovo vítězství, míním tím zřetelné prvky nadutosti a zpupnosti, kterou mnozí zástupci homosexuálů a lesbiček v průběhu zejména posledních týdnů projevovali. Neměli by však zapomínat, že ani schválené zákony nejsou všemocné a jak moc záleží na celospolečenské atmosféře.

Je už to nějaká doba, právě v čase, kdy byl v Německu schválen obdobný zákon o registrovaném partnerství, jsem cestou z Berlína do Prahy seděl poblíž dvou homosexuálů, kteří, zřejmě posíleni tímhle čerstvým zákonem, se k sobě měli způsobem mírně řečeno nevkusným. Připouštím, že homosexualitu vnímám spíše jako pihu (kosmetický defekt), než jako dnes tolik módní znaménko krásy, ale obdobné předvádění se heterosexuálů bych určitě v tom vlaku nehodnotil jinak. Určitý zlom v náhledu na tuto rozvášněnou dvojici homosexuálů jsem pocítil na hranicích po příchodu českých celníků, kteří okamžitě dešifrovali odlišnou sexuální orientaci těchto Němců a chovali se k nim tak sprostým a urážejícím způsobem, že jsem se jich musel zastat. Pochybuji, že nějaký zákon dokáže zázraky a zásadně změní myšlení lidí. Zákon, nezákon – stejně asi nikdo nepřestane kouřit venku na stanici MHD.

Podle mého, snad vůbec nejlépe komentoval schválení zmíněného zákona Miroslav Kalousek: „Svět se asi nezboří, jenom je zase o trochu bláznivější …„

(Psáno pro Virtually.cz)