23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


SPOLEČNOST: Páchne, kdo v žumpě přebývá

23.8.2008

Základní instinkt Jany Bobošíkové

Sto osmdesát miliónů. Tolik jsme zaplatili za rekonstrukci budovy Okresního soudu v Plzni. Kdyby soudy byly soudy, zasloužily by si důstojná sídla. Jenomže aby soudy byly soudy, musely by respektovat zákony. To naše instituce, které se jmenují stejně, nemusí. Nemá je kdo soudit. A tak si i zmíněný plzeňský soud při rekonstrukci své budovy klidně dovolil ignorovat zákonnou povinnost opatřit své sídlo bezbariérovým přístupem pro handicapované lidi. A komentář předsedy soudu?: „Mně ani nevadí ten princip, že došlo k porušení zákona, ale že skutečně budova není bezbariérová.“ Jeho jméno je Jiří Levý. Tak se nedivme, že je všechno „na levačku“. „Pravému“ soudci by totiž především vadilo porušení zákona.

Logicky. Kdyby k němu nedošlo, byla by budova i skutečně bezbariérová. Předseda tak bezděky potvrdil naprostý rozval naší justice. Té nejenže nevadí v řadě případů princip porušování zákonů, ale sama se takového jednání nezřídka dopouští. Soudci jsou prakticky neodvolatelní (soudí je zase jenom soudci a jak známo, vrána vráně oči nevyklove) a naprosto nezávislí, a to právě i na zákonech. S funkcí soudce získává justiční čekatel samostatný pašalík, v rámci kterého může bez obav z následků rozhodovat o životě svých spoluobčanů na objednávku kohokoliv. Odvolání je samozřejmě možné. Několikrát dokola. V justičním kruhu se můžeme motat i mnoho let. Ti aktivnější z nás pak uspějí u soudů evropských. Většinou ale lidé rezignují. Stát a jeho instituce vnímají jako vyděračskou bandu, která v podobě daní vybírá výpalné. A nutno říci, že nejsou daleko od reality. A s realitou je doporučováno se smířit.

Toto smíření v poslední době vidím na každém kroku. Lidé se uzavírají do úzkých komunit pofiderních známostí, které jsou jim schopné sem tam otevřít nějaké dveře – tu ke kvalitnější lékařské péči, jinde k zajímavější práci či k umístění dětí do té které školy. Zdá se, že jsme zase tam, kde jsme byli. Skupinky jakkoliv spřízněných duší obehnané zdmi netečnosti k okolnímu světu. Skupinky lidí naivně doufajících, že se vzájemně ochrání proti zvůli úhlavního nepřítele - státu. Jak fatální omyl. Všechno je jinak. Nepíšeme rok 1948 ani 1968. Nejsou tu „spřátelené armády“. Jsme tu jen my. A takovou „společenskou smlouvu“ jsme uzavřeli.

Dokolečka volíme politické strany a politiky, jejichž smělost končí tam, kde začíná jejich umrněný byznys. Lidi s tunami másla na hlavách, kterým nezbývá než sklapnout kufry pokaždé, když jim někdo dá najevo, že ví. Funkcionáře prorostlé skrz naskrz strachem. Jsou to naši zástupci a naším jménem za naše peníze pardonují právní marasmus, aby se sami nestali jeho obětí. Tváříme se, že nás to nezajímá, a věříme, že nás ochrání vlastní prostor, který si s pomocí spřízněných duší vybudujeme. Ale zkuste si vybudovat vlastní prostor uprostřed žumpy. Stokrát můžete doufat, že nebude páchnout. Omyl. Páchnout bude.

Převzato z www.bobosikova.cz

poslankyně Evropského parlamentu



Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky
Další pochybení pardubické nemocnice. Novorozenci nepodali včas léky

Nemocnice v Pardubicích čelí dalšímu obvinění. Při porodu novorozence tamní personál včas neodhalil problém, který bylo možné vyřešit medikací. Dítě bude mít doživotní následky.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.