Přál bych Ivetě Bartošové jen to nejlepší, stejně jako Arturovi. Chápu, že v dnešní době potřebují být některé hvězdy šoubizu viděny a slyšeny i za cenu negativních zpráv, tím spíš, pokud už léta žijí jen z dávných úspěchů, tím spíš, že výsledky jejich současné práce téměř nikoho nezajímají, neboť jsou kvalitativně hluboko pod bodem mrazu. Bulvární témata mě většinou nechávají chladným, ale to, co se dlouhodobě děje kolem věčné princezny našeho popu, už dávno překročilo hranice nejen mravnosti (ostatně tu vem v šoubizu čert), ale i přímého ohrožení mravního vývoje jejího dítěte.

Jsme na omylu, pokud si myslíme, že do problémů I.B. nikomu nic není. Bylo by tomu tak, kdyby paní Bartošová neměla svého Artura. Bylo by tomu tak, kdyby své problémy neventilovala sama o své vůli před veřejností.

Pracoval jsem, mimo jiné, několik let v jedné z předních uměleckých agentur v Praze – člověk se tak dostal k informacím, které k veřejnosti nikdy nedoputovaly a nedoputují, i když jejich bulvární potenciál je nebetyčný. Ale také jsem dva roky fungoval jako vychovatel v dětském domovu – a i tam člověk viděl věci, které by nejraději nikdy neviděl. Žije-li někdo v domění, že náš systém péče o děti, jejichž rodiče se jich zřekli nebo jim byly odebrány, je vyspělý a na úrovni – jak to vyplývá z různých výročních zpráv, brožur a propagace sociálního systému státu – je na omylu. Přes veškerou snahu vychovatelů či ředitelů dětských domovů neumožňuje stávající systém vpravdě efektivní výchovu, což se odráží v následném uplatnění, či spíše neuplatnění, dětí, které počínaje 18 rokem věku jsou (často v den svých narozenin) vypuštěni do džungle obyčejného života, na který je nikdo nepřipravil. Nikomu nelze přát podobný osud. Pobyt v dětském domovu je vstupenkou do společenského pekla s výsledným efektem ne nepodobným tomu, jako mají různá nápravná zařízení a věznice s „převýchovou“ zločinců.

V případě Artura jsem však na vážkách, zda by i takto tristní a bezútěšné prostředí pro něj nebylo v důsledku lepší, než výchova vlastní matky, za vydatného přispění otčíma Jiřího. Přehrajme si v duchu všechny ta kauzy a skandály. Od únosu mimozemšťany, přesvědčení, že vypukla atomová válka, až po léčbu závislosti na alkoholu a lécích, přes dobrovolné roztrubování detailů z intimního života či otevřeného praní špíny s Arturovým otcem L. Štaidlem...

Jak se asi musí cítit chlapec na prahu puberty, který je dlouhodobě drcen mezi mlýnskými kameny svého otce a své matky? Jak se mu asi chodí do školy, když téměř denně vycházejí na titulních stranách novin a časopisů otevřené zpovědi její matky, kde se národu svěřuje tu s prvním prožitým orgasmem, tu se snahou otěhotnět, které stojí v cestě právě Arturova permanentní přítomnost (jak se opakovaně vtipně vyjádřil Jiří Pomeje)? Jak asi zvládá to, že z jeho někdejší nejbližší chůvy je rázem rodinný nepřítel? Jak mu je, když se dočítá o maminčiných lžích – sebevražda není sebevražda, ale náhodné pořezání rozbitou vázou, neplnění smluvních dohod je na denním pořádku, podezření o tom, že svatba byla jen cirkusem pro lidi, majícím za úkol vydělat alespoň na zlomek Pomejeho dluhů... Jak se ten chlapec vyrovnává s novinovými titulky, citujícími jeho otčíma, že jeho maminka umírá? Že ve skutečnosti banální lékařský zákrok ji z 50% ohrožuje na životě? Jakou důvěru v ní může mít, když ví, že existuje něco jako zánět ledvin, v jehož důsledku se mamince zcela změní osobnost a ona plačtivě celému národu prostřednictvím tv obrazovky žaluje na svého chotě, že jí vybílil konto, a že už dál takto nemůže, aby jen pár dní na to vzala vše zpět a vysekla manželovi poklonu za to, jak vzorně se o Artura stará....?

Nejhorší je, že bulvár ve skutečnosti nepořádá téměř žádné štvanice na žádnou z našich hvězd či pseudohvězd. Z 90% píše jen o tom, co jim sami naservírují; zbylých 10% představují články o politicích, kteří (s vyjímkou Bobošíkových či Klausů s milenkami) zpravidla zájem na negativní publicitě nemají. A Iveta Bartošová patří k těm nejpilnějším: rozesílá sms na všechny strany i z nemocničního lůžka, za které platí cca 15000,- Kč denně s odůvodněním, že si tak získává anonymitu, kterou ale okamžitě sama o své vůli narušuje tím, že k sobě zve bulvární novináře, aby jejich prostřednictvím mohla lepit průšvihy, jež sama spustila. A prostřednictvím bulváru křičí do světa: NECHCI BÝT SKANDALISTKA, NESTOJÍM O ZÁJEM BULVÁRU!!

Vůbec si nedovedu představit – a jsem za to rád – jaký zmatek musí v sobě ten chlapec mít. Při znalosti problematiky dětí z rozvrácených rodin to tipuji na stav, kdy z lásky k matce bude všechny ostatní považovat za zlé lidi. Natrvalo poškozená důvěra, odebraná jistota, věčné pochyby, samota vyplývající z nemožnosti sdílet své prožitky s kýmkoli jiným: nikdo si zkrátka jeho situaci nedovede představit, protože ona nepředstavitelná skutečně je.

Nevím, co se ještě bude muset stát, aby náš sociální systém zbystřil a alespoň se nějak pokusil toho chlapce uchránit před destruktivním vlivem jeho matky a otčíma. Známe případy, kdy sociální pracovnice nesmlouvavě zakročily i tam, kde to nebylo nezbytně nutné. Před našimi zraky se tady odehrává bezprecedentní poškozování zájmů dítěte jeho nejbližšími a stále se nic neděje, naopak: pan Pomeje si ještě dovolí prskat, když je podroben přezkoumávání sociální způsobilosti starat se o dítě své manželky.

Artur se stal rukojmím podivné matčiny selfpromotion, kterou zpovzdálí momentálně řídí Jiří Pomeje, její manager. A po nás se chce, abychom se touto zvrácenou hrou bavili do zemdlení.

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.