Kde je ostych, kam se poděl stud,

kde ctnost ještě může odolat,

když nestoudnost všude vládne,

když má bezpráví nad právem moc

a lidé už nebojují,

aby odvrátili hněv bohů?

Euripidés, Ifigenie v Aulidě

Někdy okolo roku 405 př.Kř. byla v Aténách uvedena Euripidova tragedie o králi Agamemnonovi, který obětoval vlastní dceru, aby změnil směr větru a lodě řeckého vojska mohly vyplout proti Tróji. Vyznění dramatu je k jeho rozhodnutí kritické a – jak víme – Agamemnon byl za ně po návratu potrestán: zavražděn vlastní manželkou, Ifigéniinou matkou.

Chór, který vyjadřuje komentář k ději, přednáší slova, jež cituji v úvodu. Poukazuje na to, že má-li člověk jednat spravedlivě, musí být schopen studu, a že nespravedlnost je nestoudností.

Před několika lety v debatě o sexuální výchově vyjádřil jeden z našich sexuálních byznysmenů, Radim Uzel, názor, že je skandální, když se v dnešní době ještě někdo stydí. Vlastně měl v jistém smyslu pravdu: za léta komunistického tlaku spáchali mnozí z nás činy, za které by se měli stydět, protože se pod tím tlakem prostě zlomili. Trval příliš dlouho.

Není divu, že v nynější popřevratové době narážíme – zejména v ekonomické oblasti – na jevy, jež nám dovolují říci, že "nestoudnost všude vládne". Souvisí to se sexuální výchovou, kolem níž média rozpoutala menší bouři? Domnívám se, že ano.

I když jde v kauze sexuálního průmyslu na prvém místě o peníze, má i své vzdálenější, ale přednější cíle. Hlavním cílem je náboženství, přesněji řečeno křesťanství.

Jak už před několika lety řekl ve své pražské přednášce profesor Krzystof Legutko, byla pro nás na "Východě" spojitost mezi kritikou náboženství a sexuální morálkou nová. Freudovský moment v kritice náboženství naši komunisté nepoužívali. Církev byla kritizována pro své údajné bohatství, zištnost a podobně. Argument, podle něhož je náboženství sexuálně represivní, se objevil nejdříve na Západě v souvislosti s revolucemi 60. let.

Ale v okamžiku, kdy padla železná opona, se proticírkevní agitátoři freudovského argumentu rychle chopili a protikřesťanská propaganda se na obou stranách Evropy propojila, řekl tehdy Legutko.

Neměl tak docela pravdu. Agilní komunisté "chytili vítr" dříve. Pracovala jsem před převratem v pražském Endokrinologickém ústavu, kde lékaři dostávali od nakladatelství Avicenum rukopisy k recenzi, a tehdy jsem si toho všimla. Tak komunista, který působil jako závodní lékař ÚV KSČ, sepsal příručku o sexu pro starší lidi, kde vřele doporučoval pornografii. Nevím, zda knížka skutečně vyšla, protože recenzující lékař ji vysloveně strhal, ale nová linie proticírkevního boje už byla tady.

Podnětem k současné debatě se stala příručka o sexuální výchově, kterou vydalo ministerstvo školství.

Vyjádřila se k ní i řada lidí, kteří konzervativci, tím méně katolíky, nejsou. Například advokát Tomáš Sokol poukázal na to, že nutit děti, aby v přítomnosti ostatních vypovídaly o svých intimních záležitostech, je porušením jejich lidských práv – žádný dospělý by si to nenechal líbit.

Požadavky sexuální výchovy znamenají právě prolomení studu. Na dětech základní školy se požaduje, aby uvedly sprosté výrazy v oblasti sexu a aby je společně recitovaly. Já sama znám řadu sprostých slov týkajících se sexu a vím, co znamenají, ale nikdy jsem je sama nepoužila. Bránil mi v tom právě stud. Jakým právem se požaduje na dospívajících dětech, aby potlačovaly svůj přirozený stud a učily se sprostým výrazům?

Sexuální byznysman Radim Uzel se ale rodičovským postojům vysmívá s tím, že oni se bojí "morální zkázy mládeže". Rodičovské postoje zesměšňuje, protože děti považuje za materiál sloužící k sociálním experimentům. Vyhrožuje, že v nejbližší době bude vydána ještě drsnější publikace, která bude např. prosazovat pozitivní přístup k homosexualitě a transsexualitě. Dále se mají děti seznamovat s problematikou lesbických rodin. Mají přijmout tvrzení, že lesbická žena může být dobrou matkou. Proto je třeba umožnit rodičovství i homosexuálním párům atd.

Celá koncepce sexuální výchovy, jak ji přinášejí obchodníci se sexem, útočí na důstojnost člověka, na jeho sebeúctu. Tak říká Euripidův chór:

Byť každý z lidí byl jiný

a každý choval se jinak,

ryzí člověk se pozná.

I ten, kdo se poučit nechal,

v sobě utuží ctnost.

Moudrost ví, co je stud,

dá nám nahlédnout pravdu –

odměnou za to je radost,

že víme, jak máme jednat.

To všecko životu dává

jeho trvalou slávu –

je veliké důstojně žít. …

-------------------------------

Do obhajoby lidské, zejména ženské důstojnosti se odvážně pustila paní učitelka Arjana Shameti a novináři se do ní pustili s arogancí, kterou si rezervují pro ženy "politicky nesprávných" názorů. (Moje vlastní zkušenost…)

Tento aspekt debaty ukazuje na další otazník nad "sexuální výchovou". I když její petrnouškovské pojetí útočí na stud každého normálně cítícího dítěte, jsou dívky postiženy mnohem více. Řekla bych, že vlastně celá tradiční sexuální morálka je uzpůsobena především k ochraně žen a že odbourávání tradičních pravidel chování k ženám je útokem na jejich důstojnost. Stalo-li se v posledních letech na universitních kampusech pravidlem, že se nerespektuje rozdělení umýváren na mužské a ženské, pak není ponižující jen to, že se mladé ženy musejí svlékat před cizími muži, ale ještě více to, že jsou zmanipulovaným hlasováním nuceny s tímto uspořádáním "souhlasit".

Stud, jak naznačuje Euripides, je poměrně široký pojem a nevztahuje se jen k sexualitě. Stud pociťujeme, kdykoli se naše chování odchýlí od normy, se kterou se ztotožňujeme. Někdy nám tuto odchylku signalizuje dřív, než si svou chybu uvědomíme. Co se stane, bude-li se v dětech stud násilně lámat, například právě cestou sexuální výchovy? Procedura je to ponižující, jak právem řekla paní Shameti, a dopady mohou být různé. Jemnější povahy se stáhnou do sebe a budou se vyhýbat určitým situacím, resp. určitým lidem, ale robustnější nátury mohou přijmout představu, že stud je zbytečný a netřeba se jím řídit. A tak se naučí bez mrknutí oka vyslovit lež a s přátelským úsměvem vám budou tvrdit do očí, že černé je bílé – a bílé, pravda, je černé. Tuto schopnost využívají například politici, ale hotovými mistry v ní jsou bývalí estébáci: dodnes vám neposkytnou skutečnou informaci, ale říkají vám vždycky to, co si myslí, že chcete slyšet. Tvrdím-li, že sexuální výchova v petrnouškovském pojetí může vést k nestydatosti, mám na mysli právě ony širší dopady.

Lámat u dětí stud znamená lámat jim charakter. Naopak křesťanská výchova, která respektuje stud dětí, jejich charakter posiluje. Křesťanská výchova tak hájí přirozené hodnoty lidskosti, přirozenou důstojnost člověka. Zdůrazňují-li novináři, že pouze křesťané, resp. katolická církev, odporuje sexuální výchově v petrnouškovském pojetí, dávají naší společnosti problematické hodnocení: jsou to opravdu jen křesťané, kteří ještě hájí lidskou důstojnost? Byli bychom jen rádi, kdybychom v této obraně lidskosti nebyli sami.