V čem se (někteří) dnešní libertariáni podobají starým socialistům

Pár dnů před Štědrým dnem, uprostřed zběsilého předvánočního úklidu, nás definitivně opustil náš starý vysavač. Tak se to u nás děje pravidelně – spotřebiče končí právě tehdy, když se to nejméně hodí. A protože jsme chtěli v úklidu rychle pokračovat, zašli jsme do vesnického krámku s domácími potřebami.

Je to opravdu spíš krámek než obchod. Paní, která ho vede, asi moc nevydělá, ale snaží se. Je pečlivá, milá a přiměřeně profesionální. Na vsi se lidé znají, tak taky víme, že tahle paní má čtyři děti, vzorně opečované. Uvědomuji si, že to zní až dickensovky kýčovitě, ale opravdu to tak je.

V naší oblasti žije spousta bohatých lidí, včetně ředitelů bank, místních poboček korporací a hvězd pop music, ale ti vesměs nakupují na internetu nebo v Praze. Krámek tedy obsluhuje spíš důchodce a další zákazníky s nejnižším příjmem. I my – kdybychom měli dost času – bychom si asi spíš vybrali na internetu. Ale chtěli jsme vysavač hned. Takže jsme zašli sem a vybrali si jediný vysavač, který byl na skladě (při takové velikosti si obchodník větší zásoby dovolit nemůže). Vlastně se nám ani nelíbil, ale chtěli jsme ho hned a taky jsme byli rádi, že potěšíme paní, která nám ho prodávala. Její marži jsem odhadl přibližně na tisícovku, což by pro ni znamenalo, že zaplatí energie na celý týden a ještě zbyde na nějaký malý vánoční dárek. Ostatně, moc takových spotřebičů asi neprodá. Častěji si lidé chodí pro struhadla, mísy a podobné drobnosti.

Jenže jsme přišli domů a ukázalo se, že vysavač je vadný. Chyběla klíčová součástka, takže se s ním nedalo vysávat. Do hodiny jsme byli zpátky. Paní prodavačka se kousla do rtů, aby na sobě nenechala nic znát a vrátila nám peníze. Vlastně nemusela, když se mi před pár lety stalo něco podobného v Electroworldu, nechali mě stát skoro hodinu ve frontě, pak na mě poslali neprotivnější prodavačku, jakou měli, a stejně jsem musel na výměnu vadné součástky čekat 30 dnů. Ale majitelka krámku taková nebyla. Já jsem nakonec zajel do Prahy do Makra a koupil přístroj, který nám vyhovoval.

Přišly Vánoce, užili jsme si to hezky, ale občas se mi vybavil obličej té paní, která od nás přebírala nefunkční vysavač. Nemohli jsme dělat nic jiného, ten přístroj jsme opravdu potřebovali, ale mrzelo mě to. Protože jsem věděl, že někde jinde mají o dárek méně. A protože nejspíš řeší, jak zaplatí energie a nájem a jestli z obchodu vůbec bude nějaký příjem. Až se mi příště povede nějaký projekt, půjdu tam a koupím si nějaké nesmyslné a hodně drahé elektrické kuchyňské krájítko, které vůbec nepotřebujeme. Jen tak, ze solidarity.

Vysavači

Když člověk o takových věcech ale přemýšlí, po chvíli také dostane vztek. Dostane vztek, protože ví, jak zbytečné jsou takové situace v zemi, která by mohla být tak bohatá, aby si slušně žili i majitelé malých krámků. K čemu nám je, že jsme součástí nejpokrokovější říše v dějinách a že absolventi nejlepších škol mají šanci získat práci u královského dvora kdesi v Belgii, když krámky a provozovny mizí? Až v takových chvílích si člověk naplno uvědomí, že za každým z těch tisíců krámků, provozoven a restaurací, které musely v posledních letech ukončit činnost, je osud (a nejspíš osobní tragédie) nějakého konkrétního člověka.

Pak je snadné dostat vztek na toho profesionálního obhájce chudých, podle kterého tahle paní s obchůdkem parazituje na hodnotách, které on vytvoří na ministerstvu. Na bývalého ministra financí, který na takovéhle lidi uvalil další daně, aby mohl financovat centra vědeckého feminismu a poslat 30 miliard na podporu bankéřů, kterým by jinak hrozilo, že nedostanou bonusy nebo dokonce, že budou muset přesedlat z Audi A6 do Audi A4. Na nového ministra financí, který z takových lidí dokáže každý rok vymačkat miliardy na dotace pro sebe, ačkoliv ty peníze stejně nedokáže do konce života utratit. Na údajně sociálního politika, který téhle milé paní přináší povinnost koupit si registrační pokladny za minimálně 20 tisíc. I na ty mladé grázly z elitních škol nóbl rodin, kteří zakládají úžasné neziskovky chránící planetu či veřejné zdraví a bojující proti korupci – vždycky tak, že na drobné krámkaře uvalí další daně a povinnosti a sami na tom vydělají.

Je to tichý vztek bezmocného skřípění zubů. Ti nahoře jsou příliš inteligentní a schopní, než aby se proti nim dalo něco udělat. O to hůře se to snáší. Člověk pak rozumí těm různým holešovským výzvám a podobným hnutím. Samozřejmě, mozek nepoužívají ani okrajově, jejich vůdcové jsou zkorumpovaní a jejich recepty by věci jen zhoršily. Ale můžeme se jim divit?

Ruka starému socialistovi

Tím se dostáváme k libertariánskému hnutí. Když se na něj pozorně podíváte, najdete v něm dva druhy lidí. První jsou zamilováni do teoretických ekonomických pouček a lidi příliš nevnímají. Druzí jsou motivováni zkušeností, že na každou státní aktivitu nakonec doplatí ti, kdo mají nejmenší možnost stát ovlivnit – tedy lidé na nejnižších stupních pomyslného sociálního žebříčku. Ti druzí se v tom vlastně docela podobají starým socialistům. Před rokem 1907, než Schumpeter poprvé vydal Teorii ekonomického vývoje, si ti lidé opravdu mohli myslet, že excesivním rozšiřováním zdanění, státního vlivu a státní byrokracie lidem pomohou. Co by asi takoví socialisté řekli, kdyby viděli třeba takového Vladimíra Špidlu, který posledních dvacet let nepracoval ani hodinu, připravil o práci statisíce zemědělců a dalších lidí z nižších vrstev a který za to stal doživotním rentiérem? Připadal by jim jako vhodný kandidát na ministra sociálních věcí? Nevzali by na něj spíš vidle či kladiva?

I když ze mě životní zkušenost udělala libertariána, s chutí bych takovým starým socialistům podal ruku. Protože i když bychom se radikálně neshodli na metodách, šlo by nám o stejnou věc. Obnovit takový stav společnosti, kde budou mít slušné životní šance i ti, kdo nepatří ke vzdělaným vyšším třídám. To není utopie. Minimálně v prvních pěti letech po roce 1990 tomu tak bylo.