V posledních týdnech se v našich médiích rozpoutala debata o tělesném trestání dětí. Myslím, že se v lecčems můžeme poučit z vývoje v okolních zemích, konkrétně v Německu.

O souvislosti příliš volné výchovy a nárůstu násilí u mládeže už bylo napsáno mnohé. Proto se chci zaměřit na jiný obecně známý aspekt, a tím je neschopnost příliš volně vychovaných dětí zvládat život. Už před několika lety se objevily i v běžném německém tisku (Süddeutsche Zeitung) informace o tom, že němečtí zaměstnavatelé ve stále větší míře odmítají přijímat učně. Vadí jim, že děti nejsou schopny pravidelně a včas chodit do práce, soustředit se na ni a nejsou schopny ani ochotny se něco praktického naučit. Představitel jistého, ne nevýznamného podniku řekl: „Ke každému učni bych musel přijmout jednoho psychologa a jednoho policajta. To se mi nevyplatí.“ Problém je natolik vážný, že se německá vláda rozhodla jednat a rozhodla se pro řešení pro sociální stát typické: vydala nařízení, podle něhož podniky s více než 15 zaměstnanci prostě musí přijímat učně. Že to dětem ani podnikání nepomůže, netřeba podotýkat.

S německou verzí neautoritativní výchovy mám praktickou zkušenost. Když jsme čekali první dítě (1968), věnovali nám naši němečtí příbuzní knihu Mein Kind – das unbekannte Wesen. V ní popularizátor Oswalt Kolle zpracoval teorie o neautoritativní výchově do praktické příručky pro rodiče. Příbuzní, kteří tehdy měli pětileté (jediné) dítě, si ji nemohli vynachválit. I nám se tehdy zdála výborná: zdůrazňovala otevřený, vstřícný přístup k dítěti a připouštěla některé obecně zdravé zásady (výlučně domácí péče o dítě do 3 let). Pak se nám narodily ještě další dvě děti a současně vypukla normalizace.

A tak jsme – aniž bychom chtěli – uskutečnili pokus, co udělá tento styl výchovy ve dvojím typu rodiny (jedináček versus tři sourozenci) a společnosti (svoboda versus normalizace). Zjistili jsme, že v prostředí, kde rodina musí čelit určitým společenským tlakům a jistému hmotnému nedostatku (žili jsme z jednoho platu), funguje neautoritativní (což znamená bezhodnotová, jak jsme zjistili) výchova zhruba do tří let. Pak dítě začne vnímat, že je součástí celků, v nichž – resp. mezi nimiž – jsou určité problémy, které je třeba řešit. Dítě se samo začne ptát, co je správné a co ne. Když mu to rodiče vysvětlují, dítě postupně začne chápat, že existují objektivní kriteria pro lidské jednání, jež nelze svévolně měnit. Tak normální dítě začne mentálně dospívat, což neautoritativně vychovávané dítě nikdy nedokáže. Zdravě vychovávané dítě roste také ve světě sdílených hodnot, a tady je největší nebezpečí státních zásahů do výchovy: zákaz běžně užívaných trestů navozuje naopak atmosféru konfrontace mezi rodiči a dětmi.

Němečtí autoři se dušují, že zákaz tělesných trestů neznamená „výchovu bez hranic“. Není to pravda. I když společnost nějaké hranice stanoví, jsou to hranice relativní, jejichž změnu si lze vytrucovat a vydupat – podobně jako ve špatně organizované rodině, kde má dítě vždycky zastání u nekritické babičky.

Němcům, kteří tvrdí, že teď zacházejí s dětmi dobře, bych řekla asi tolik: Vychováváte je tak dobře, že zůstávají trvale dětmi. Naučily se, že (zabezpečující) autoritou pro ně nejsou rodiče, tj. lidé, kteří stárnou a svou roli postupně opouštějí, ale stát: ten nestárne, má pořád ve všem pravdu, je pořád stejně silný a má pořád dost peněz. Mladí lidé pochopí, že když už nemohou říkat „já chci“, mohou začít říkat „mám právo“ – a to jim vystačí nadlouho. Některým až do konce života.