19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Nosíš roušku? Já ne

2.6.2020

Tak se nám rozpoutala bitva „frajtrů“, co jsou vždycky po bitvě generálem, že roušky ne. Co to jsou roušky, ví každý, každý si je dovede představit a většina z nás je dokonce měla na nose. Takže v rámci boje proti pandemii koronaviru, když už se zdá, že nejhorší máme za sebou, vypukl v naší kotlině boj za svobodu bez roušek.

Takováto bitva je urputná a plná osobního nasazení a „hlubokých myšlének“.

Každý má pevný názor, jak to má být s rouškami. Je to jako s oním klasickým příkladem uváděným v ikonické knize „Zákony profesora Parkinsona“. V ní autor popisuje diskuzi při řešení výstavby nové elektrárny za miliardu liber: „Otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím víc času, čím menší je její význam.“ Ukazuje to na příkladu, kdy se diskutuje o výstavbě nové elektrárny. Investici za miliardu dolarů schválí sbor jednomyslně během tří minut. Spor vypukne o cenu kůlny na kola pro zaměstnance elektrárny. Zde se diskutuje déle, než o celkovém projektu výstavby elektrárny za miliardu. U elektrárny nikdo neřeší důvod, proč je cena právě a jen jedna miliarda. Nikdo se neptá, proč elektrárna stojí právě miliardu, a ne méně anebo více. Důvod je v tom, že velké projekty jsou složité a nikdo se v nich nevyzná, kdežto k příslovečné „kůlně na kola “ se každý cítí kompetentní vyjádřit (dnes spíše k parkovišti pro auta zaměstnanců). Tatáž správní rada rozhoduje půl hodiny o výši ceny občerstvení za 5 dolarů na své příští schůzi. (Autor to psal těsně po válce!)

Autor popisuje známý psychologický jev: pět dolarů si umí představit ve své kapse každý člověk, zatímco miliardu dolarů nikdo v životě pohromadě neviděl.

Rouškoválka pronikla i do vysoké politiky, takže „mladý Benda“ a jeho ODS v parlamentu statečně bojuje proti nošení roušek (oslovení mladý Benda si dovoluji, protože jej znám z dob, kdy jsem o politice diskutoval s jeho otcem Václavem v ideologicky jednoduchých dobách končící normalizace), zatímco progresivní piráti huhlají své projevy ve Sněmovně přes černé „pirátské“ roušky.

O problémech s koronavirem a co to vlastně je, kde se to vzalo, co s tím a s námi bude dále, a jak postupovat, nevědí z odborného hlediska Benda ani Piráti lautr nic, to je na ně moc složité. Jak ta správní rada s tou elektrárnou. Ale hadr na hubě, tomu rozumí každý.

Obávám se, že po přečtení pár dalších řádků napíše několik čtenářů o autorovi, že ten dědek Vlků už zase ví všecko, ale já o rouškách skutečně něco vím. Prvně jsem ji nasadil ve věku cca 14 let a pěti měsíců jako učeň v n.p. Barvy a laky. V chemičkách se roušky nosily běžně už za první republiky a v socialismu to pokračovalo. To ale nemůžu chtít, aby věděli různí rozumbradové, co v životě neviděli jedinou fabriku a jediný provoz, kde by se muselo pracovat tak, aby nakonec byl nějaký výrobek a z něj zisk. Dnes tito píší hlubokomyslné úvahy o koronaviru a rouškách do novin a na Psa. Předpokládám, a myslím, že i vím, že se až do doby koronaviru ani Benda, ani Bartoš nikdy nedostali do situace, kdy by byť jen slyšeli o používání roušek. Já jsem ji nosil jako dělník v navažovně barev a také při přimíchávaní sazí do hmoty tiskařské černě. (Pro Rudé právo se dovážely kvalitní saze z USA. Doufám, že mne někdo za to neobviní z kolaborace s komunisty, ale jeden nikdy neví…) Pak jsem musel nosit roušku jako mlynář práškových barev, to když jsem dal jednomu mladému soudruhovi facku, až vzal druhou o zem. To když začal vykřikovat, že je můj otec vlastizrádce a imperialistický agent. Soudruh Novák se následně zvedl ze země a šel si stěžovat řediteli fabriky. Na tváři měl krásný otisk mé pravice obarvené milori-modří (chemicky se jedná o hexakyanoželeznatan železitý (Fe4[Fe(CN)6]3, my jsme se ještě učili, že je to ferrokyanid železitý).

Soudruh ředitel, zvaný Jan Zlatoústý, protože se ze všeho vykecal, si nás oba zavolal a pravil, co že se stalo. I mladý soudruh Novák opakoval svoji větu o vlastizrádcích. Nevím, jak k tomu přesně došlo, snad jak měl Novák na levé tváři modrý otiskmé pravačkya snad v mém podvědomí se mi zdála ta jeho druhá tvář tak nějak moc nedotčená, využil jsem zkušenosti kluka vyrostlého na pražské periferii. A fláknul jsem mu jednu levačkou. Takže kádr soudruh Novák si podruhé ustlal na koberci před ředitelovým stolem. I na druhé tváři měl krásný otisk mé dělnické dlaně. A já šel za trest dělat „mlynáře“ do chemické výroby frontonů.

Básnicky by se ten konflikt dal vyjádřit verši mého milovaného básníka Franze Gellnera:

Což, páni spisovatelé,
Vašeho nejsem druhu.
Proto jsem stál tak nesměle
ve Vašem ctěném kruhu.

Vy Jste - jak řek’ bych - takoví -
no --- uhlazení páni.
Já rostl bez vší výchovy
v pračkách a snižování.

Do intimity Vašich sfér
nevnikal pokřik lúzy.
Já bouřlivý byl debatér
anarchistických schůzí.

Do Vašich snů se dívaly
horoucně krásné dámy.
A já jsem student (učeň) zhýralý
a ztrhaly mě flámy.

A tak jsem tam u mlýnů v roušce za den nejprve vysypal do mlýna padesát dvacetikilových pytlů a pak jsem tu směs lopatou zase „napytloval“ do jiných pytlů, což je mít v rukou za směnu dvakrát tisíc kilo. Takže v rouškách se dá dělat leccos.

Posléze jsem sám učně Barev a laků n.p. školil v používání roušek a snad by část té přednášky mohla přispět i k poučení dnešních diskutérů a „škodlivosti a nepřirozenosti“ roušek. Roušky lidstvo nosí už od věků. V Číně používali roušky už před několika tisíci lety, z hygienických a zdravotních důvodů. A na schvalování neměli žádné výzkumáky a komise. Dělali to tak nějak podle zkušeností. Roušky používá od věků lidstvo na Středním východě. Nevím, zda roušky už používali Summerové, ale semitské národy a Peršané a další zcela jistě. Lze doložit na vyobrazeních. Na severu Afriky si kryli ústa i nos beduíni, Tuaregové, muslimské ženy je používají dodnes, a to nejen z důvodů sdělených koránem.

Jen jednou jsem zažil pořádnou písečnou bouři v Jeruzalémě a pochopil jsem, proč mají nomádi zakryté tváře. V pouštích Mongolska bez ochrany dýchacích cest žádnou pořádnou písečnou bouři nepřežijete. Ve středověku je používali kameníci a horníci, a také lékaři a nosiči mrtvol při trvale se opakujících epidemiích. A všichni věděli proč.

Když jsem šéfoval na uhelných kotelnách, kde bylo v uhlí víc mouru a prachu než kousků, pochopili to nakonec i vysočanští a libenští Cikáni. Že bez roušek to nejde a když je potřeba, dá se s rouškou i házet uhlí do kotle.

Takže roušky, nic nového pod sluncem. Jejich nošení nařizovali vládcové už v dávnověku, ale i ve středověké Evropě. Když byl mor. A ten mor byl občas prostě virus. Často původem z Číny, víme?

Ovšem, dneska se člověk při čtení o rouškách pobaví. Tuhle jsem četl na Psu silně kritický článek pojednávající o tom, jak jsou doma vyrobené roušky na „enóno“ protože prostě nic nezachytí a tak vůbec.

V textu naleznete popis, tedy spíše opis jakéhosi vyjádření jednoho lékaře, jak jsou vlastně roušky nebezpečné, jak ztěžují dýchání, jak jsou vlastně semeništěm bakterií a hezky to „vědecky“ doložil. Autor však nějak opomenul to, že jiní lékaři onoho kolegu bojujícího proti rouškám nazvali, samozřejmě slušně a elegantně, blbcem.

Ovšem aby kolega Payne dodal svému názoru na síle, byl k článku připojen obrázek. Jak malilinkatý koronavir prolétá řídkou volejbalouvou sítí s velikými otvory, kterážto síť měla představovat látku roušky. Tedy útek a osnovu.

Nevím, kde to autor sebral, to asi není z jeho hlavy, ale to je tedy, s prominutím, „chujovina“. Ty čáry, jakoby ukazující ty nitě osnovy a útku, jsou tenoulinké a ty díry mezi nimi veliké, ovšem takhle nevypadá vůbec žádná látka. Autor poněkud pozapomněl, že už staletí se na tkalcovských stavech tkají látky, co tedy rozhodně nevypadají jako volejbalová síť. Mají hustý útek i osnovu a pokud by se zvětšily na velikost otvoru podle mezer mezi křížením útku a osnovy, podle obrázku, tak by jednotlivé nitě byly tlusté jako lana.

Začal jsem se chechtat. Nevím, zda autor ten obrázek vymyslel sám anebo někde opsal, oni diskutéři o koronaviru rádi a často opisují ze souvislosti vytržené anebo úplně pitomé údaje a čtenáři jim to „baští“. Neb jako říká můj oblíbený lékař, neuropatolog František Koukolík, lidstvo je plánovitě a trvale „debilizováno“. Aby nepoužívalo vlastní mozek.

Na onom „zvětšeném“ obrázku jsou nitě útku a osnovy tak tenoulinké, že by to byl problém i při použití nanovláken. Utkat něco z tak tenkého materiálu. A navíc, kdyby byly ty díry, tak jako to autor nakreslil, tak by se to vůbec neudrželo jako látka, což mám vyzkoušené z doby, kdy jsme dělal mistra na bělidle v Tibě. Takže, žádná taková látka nikdy nikde nevypadala. A proč tam autor motá mušku octomilku, to ví jen pánbůh a všichni svatí.

Navíc náš milý autor zřejmě chyběl často ve škole, neb již od prvních tříd „pančelky“ vysvětlují, že viry se šíří „kapénkovou infenkcí“. Tedy že virus letí vzduchem obalem hlenem a kapalinou a to celé tvoří „kapénku“. Která má jen minimální šanci proniknout rouškou (odhaduje se možnost proniknutí, podle materiálu, na cca 5 až po 20 % u hodně nevyhovujícího materiálu). Dle definice se pak jedná o přenos respiračních patogenů na malých kapalných částečkách mezi infikovaným a zdravým organismem. Kapénka je vlastně aerosol, což je heterogenní směs malých pevných nebo kapalných částic v plynu. Rozptýlené částice mají velikost od 10 nm do 10 μm, což odpovídá shlukům několika molekul až částicím tak hmotným, že už nemohou snadno poletovat v atmosféře. To je velikost velké části „kejchanců“, co roznášejí nakažení.

Právě proto, už v době, kdy lidstvo nemělo tušení o nanometrech, správně empiricky zjistilo, že jsou roušky vysoce fungující ochranou proti nákaze. A také odstup asi tak nejlépe na více než dva metry. Na této skutečnosti nic nezmění ani milion bojovníků proti „rouškám“.

Pevně však věřím tomu, že autor přesvědčil mnoho čtenářů, že tento jeho nesmysl je pravda a že jeho boj proti rouškám patří mezi „spravedlivé boje“.

S nejistotou očekávám, zda náhodou na základě hrdinného boje poslanců ODS, kteří probojovali pokrokové a morální vítězství v parlamentu a označili roušky za „zotročující“ nařízení, kterému se jejich svobodné duše nemohou podřídit, zda tam nevypukne něco jako epidemie na dole Darkov.

Národ by se srdečně bavil. A kdyby celá Poslanecká sněmovna odešla do karantény, co potom? Vládnul by Senát? Jak by se co schvalovalo? A co kdyby „lehnul“ Senát? Nemusel by pak vládnout Miloš Zeman pomocí dekretů?

Nebo že by se Fiala, Kalousek a Benda prohlásili za triumvirát a převzali dle nich zdevastovanou republiku do svých rukou? A ministra propagandy by jim mohl dělat Halík. A bylo by to.

Navrhuji pro tuto možnost novou společnou hymnu pro ODS, TOP 09 a Chvilkaře:

Pryč s rouškami a zrádci všemi,
nechť zhyne starý, podlý svět!
My bezrouškový život chcem na zemi,
v němž nesmí býti žádných běd.

Dále jen, dále jen, vznesme zpěv!
Náš prapor nade trůny vlaje,
nese on pomsty hrom, lidu hněv.

Nuž spějme, bratři, ruku v ruce,
v šik svorný, mocný jako proud.
My bez Babiše a roušek život chcem na zemi,
v němž nebude koronarových pout!
Dále jen, dále jen, vznesme zpěv!

Jinak, přátelé, tedy spíše nepřátelé roušek, ani já nepovažuji za nějakou rozkoš nosit roušku. Ale je nutno zkonstatovat, že nošení roušek, například při další vlně chřipky, se stane sociální povinností. Kdo nebude mít roušku, bude za prase, něco podobného, jako kdyby smrkal do rukávu či bzdil na veřejnosti. S tím už nic nenaděláme.

Svět se změnil. Tak už to je.

********************************************

Kdo rád jí

Kdo rád jí, ať zvedne ruku je veselá a mlsná knížka od našeho autora Václava Vlka st . Ta jistě udělá dobře čtenáři i v této poněkud zmatené a hysterické době.

Knihu s veselými kresbami L. Lichého si můžete objednat včetně podpisu autora až do domu (za konečných 249 Kč včetně balného a poštovného) na mailové adrese m.vitovcova@volny.cz

Kdo by měl zájem o další moje povídání, může si na Kosmas.cz objednat moje knížky Stálo to za hovno a stejně byla sranda anebo Hurá na chalupu.