Cesta z pandemie míří do krásného nového světa

Slovo covidpas zdomácnělo dříve, než se covidpasy objevily. Myšleno doklady potvrzující, že dotyčný je očkován, testován či uzdraven po covidu (má protilátky). Dříve, než byl stanoven úřední název dokumentu. Ono je nakonec fuk, jak se mu říká – zda covidpas, digitální zelený certifikát, očkovací průkaz, zelený pas či sociální kredit. Lidé už tušili, kudy zamíří cesta z pandemie. Jasné to bude od dneška, kdy startuje pilotní verze covidpasu coby dokladu České republiky. A od 1. července se covidpas upraví na unijní standard tak, aby fungoval pro téměř půl miliardy občanů EU.

Covidpas vyvolává protichůdné emoce i očekávání. Pro jedny je cestou z lockdownů a roušek. Pro jiné cestou do světa Orwella či Huxleyho. Pro ilustraci, když autor této glosy ve čtvrtek o covidpasu psal, vypůjčil si titulek z listu Die Welt: „Jízdenka ke svobodě.“ A byť hned dodal, že je to eufemismus, že víc než o svobodu bez přívlastků jde o zápas s byrokracií či digitálním molochem, naštvaný čtenář stejně reagoval: „Vám asi přeskočilo. Normální je cestovat, navštěvovat hospody a divadla bez této totalitní zrůdnosti.“

Nic proti tomu. Autor této glosy si myslí cosi podobného. Ale zároveň si klade otázku, jakou jinou cestou – tedy bez očkování, testování a zanesení těchto údajů do ověřitelného dokladu – by se riziko šíření nákazy dalo potlačit. Ono „potlačit“ neznamená jen teď, když epidemická čísla klesají, ale i v situacích, kdy by začala opět narůstat.

Jak už bylo řečeno, na první pohled jde o souboj těch, kteří varují před rizikem nákazy, a těch, kteří varují před riziky orwellovského světa. Ale nelze přehlížet, že většina je pro očkování a covidpasy. I mladší ročníky, u nichž byla ochota k očkování zpochybňována. Jak v reportáži zachytil web Novinky, nemotivují je důvody medicínské, ale společenské: „Strach z nákazy moc nemám, to nejhorší už máme za sebou. Zaregistroval jsem se ale hned druhý den, stejně bez toho očkování nebudeme moci cestovat a nikam chodit.“

Ano, čpí to Orwellem, ale lidé to stejně sami chtějí, neboť nevidí věrohodnou alternativu, jež by jim otevřela dveře do světa, do hospod či divadel. Je-li tu nějaký zásadní háček, politický, společenský, ba právní, tak nespočívá v samotném faktu, že se zavádí covidpas, ale v podobě či konstrukci jeho fungování. Ten systém, jak zdůrazňuje i vládní zmocněnec pro IT Vladimír Dzurilla, se opírá o elektronickou identitu, respektive o mobilní aplikace pro chytré telefony a o QR kódy. A tady se přímo vnucuje otázka.

Může (smí) stát zavádět plošné opatření opírající se o elektronickou identitu a chytré telefony, nepatří-li elektronická identita a vlastnictví chytrých telefonů k zákonem dané výbavě všech občanů?

To téma zdvihl Jiří Payne (Svobodní). Na svém blogu připomíná, že mnozí lidé s počítači, internetem či chytrými telefony nežijí. Může je plošné opatření státu pominout? Navrhuje vložit do Listiny práv a svobod větu: „Každý má právo nepoužívat při komunikaci se státem elektronické prostředky a neposkytovat digitální údaje.“ Upřímně, když vrcholná justice uznala, že stát nesmí plošně uzavřít (leda omezit) služby, mohla by uznat i toto.

LN, 31.5.2021