SPOLEČNOST: Nejsme nahodou v pěkným průšvihu?
Kdysi, ještě i v devatenáctém století, probíhal boj na myšlenkové úrovni mezi konzervativci a liberály. Konzervativci se snažili držet starých tradic, které jediné měly zachránit společnost před anarchistickým rozvratem. Konzervativci nedůvěřovali svobodě jednotlivce a spíše se drželi hesel „člověk člověku vlkem“. Proti nim liberálové naopak ve svobodu člověka věřili a měli za to, že pakliže se člověk osvobodí od „tmářských“ tradic, může vzniknout nový a lepší společenský řád. Liberálové věřili v přirozený altruismus člověka. Avšak takový altruismus, který se projevuje v maximálním respektu společných pravidel společnosti. Staří liberálové věřili ve svobodu ve smyslu odpovědnosti za své činy, ve smysl svobody jakožto svrchovanosti jedince. Na jednu stranu věřili, že lidé si pravidla mohou svobodně vytvářet v rámci svrchovaných zákonodárných shromáždění, na stranu druhou trestali nedodržování pravidel posílenou státní mocí (na rozdíl od tradičního trestání na úrovni rodiny, kmene či příslušné náboženské organizace, atd...)
Jedním z hlavních cílů liberální politiky bylo rozšiřování počtu politicky aktivních lidí mající vliv na vytváření společných pravidel. Jejich vlivem postupně docházelo k rozšiřování volebního práva, až došlo ke vzniku všeobecného volebního práva.
Se vznikem všeobecného volebního práva však liberálové z politických scén vypadávají a jsou nahrazováni socialistickými stranami. Na politické scéně zůstávají konzervativci a socialisté. Socialisté hájí nový druh svobody. Nikoliv svoboda ve smyslu odpovědnosti za své činy, ale svoboda ve smyslu práva na různé věci, jako například právo na sociální rovnost, právo na práci, na bezplatnou zdravotní péči, právo na minimální mzdu a sociální minimum, které umožní nákup základních životních potřeb jako například automobil, pračka, mobilní telefon atd... Tedy takové pojetí svobody, které starému liberálovu zní jako otroctví.
Díky všeobecnému volebnímu právu dochází k vulgarizaci politiky. Cesta k úspěšnému získání politické moci vede přes jednoduchá, srozumitelná, marketingově propracovaná hesla a naprostou disciplínu a podřízení se cílům dané politické strany jejímu osvícenému vedení. Operuje se s termíny levice a pravice a společnost se polarizuje na dvě strany. Jestliže přichází nějaký politik, který volá po sebereflexi a chce, aby se o politice více přemýšlelo, je vypískáván. Vulgární politikové, kteří drží otěže (ostatně podobně jako bulvární deníky drží největší čtenost) se brání proti přemýšlejícím a po sebereflexi volajícím politikům. Například v českém prostředí je nazývají posměšně pravdaláskovci, chartisti, lípové, dřevíčové, stavěči arch a další nadávky, prostě rozvraceči jakéhokoliv režimu a jakékoliv politické strany. Případně se je snaží získat na svou stranu vulgární politiky.
Skutečným cílem politiky se postupně stává ovládnutí státní byrokracie – jedné z největších dojných krav ve společnosti. Dojná kráva roste a bují tím více, čím více jsou lidé zmámeni hesly o sociální rovnosti na straně jedné a touze po zachování současného statu quo na straně druhé.
Státní byrokracie však není jedinou dojnou krávou ve společnosti. Jsou to také do gigantických rozměrů narůstající nadnárodní akciové společnosti. Mám na mysli takové společnosti, které jsou už tak velké, že jejich řízení je již neefektivní a za normálních tržních podmínek by se rozpadaly a dávaly prostor vzniknout novým efektivnějším organizacím. Ale proč se nám tyto neefektivní gigantické společnosti nerozpadávají? Protože jsou chráněny státem a mašinérií „auditorských“, „ratingových“ či jinak poloregulujících organizací. Jedná se o tzv. společnosti „too big to fail“. Stát vždy vystupuje na záchranu těchto společností obvykle ze dvou základních důvodů: Jednak důvod sociální – zachování pracovních míst atd..., Druhým důvodem je zachování statu quo. Jaký důvod se vybere, závisí na tom, kdo je v té době u moci. Jestli levice nebo pravice.
K čemu pak dochází? V podstatě k tomu, že v neefektivních gigantických společnostech je možné skrýt spoustu podivných věcí. Top management těchto společností je oslavován, někdy až přímo zbožněn. Platy samozřejmě rostou do nezměrných a nepochopitelných výšek. Vznikají jevy jako „platinové padáky“. Na druhou stranu takové organizace rády podpoří politickou reprezentaci. Jestli levicovou nebo pravicovou – o to nejde. Hry na levici či pravici jsou něco jako fotbálek pro obyčejné lidi. Při takové hře se rozvíří emoce, pár lidí dostane infrakt a pak se zase vrátí zpět na své zahrádky okopávát jahody...
A najednou nám dochází k prolnutí politické a ekonomické moci. Trošku jsme přepískli nadvýrobu automobilů? Šrotovné to zachrání a lidem se to ještě bude líbit. Trochu se nám to vymklo v bankách? Nevadí, stát zaplatí. Přece nedopustíme, aby neefektivní struktury zkrachovaly. Vedlo by to k rozbití statu quo a sociélní nerovnosti. To si přece nikdo nepřeje. Ani levice ani pravice.
Ale kam dále, když státy jsou už dnes tak zadlužené, že situace začíná být vážná? Hovoří se o největší krizi všech dob. Že bychom byli na konečné? Ale ještě tu je přece silnější regulace. To je ono... Rugulace, která sice ve svém důsledku vyvoří ještě větší bariéry vstupů do odvětví a tím ještě více umožní narůstání neefektivních gigantických molochů a tím umožní ještě větší rozdíly mezi obyčejnými lidmi na straně jedné a vrstvou vyvolených, moc držících na straně druhé, ale lidem se to rozumně vysvětlí. Politické a ekonomické moci se jen tak někdo přece nevzdá.
A trochu futuristického pohledu, co nás čeká při příští krizi? Že by už přišly na řadu čipy při narození rovnou pod kůži? Takové, které přece vymýtí všechny rozvraceče, vrahy, zloděje, pravdaláskovce a vše to co přemýšlí proti jedinému správnému systému. S tím přece musí každý slušný člověk souhlasit. To dá rozum. Pak už nebude třeba ani levice ani pravice a možná nebudou třeba ani peníze. Možná už totiž dospějejeme k tomu vytouženému komunismu...
Autor je zastáncem Charty 09
