Je zcela legitimní prosadit větší roli obcí v národních parcích, ale pak jim říkejme jinak

Když jsem byl v roce 1999 v Albánii, jeli jsme po dálnici z letiště do Tirany. Jedeme, leč náhle se vynoří ocelový sloup vysokého napětí ukotvený přímo v dálnici a objížděný auty. Když jsem byl o dva roky později v Polsku, jeli jsme po dálnici z Katovic na Varšavu. Jedeme, leč náhle se před námi objeví úrovňová křižovatka a přes dálnici si to šine koňský povoz.

Je zajímavé, jak takové detaily z cizích zemí ulpí v paměti. Dnes už to – zejména v Polsku – vypadá jinak, ale našinec si i po tolika letech oživuje tehdejší otázku: Je to vůbec dálnice, i když je tak označena?

Člověk si na to vzpomene před sněmovním schvalováním novely zákona o ochraně přírody. Jádrem pozornosti, kterou hlasování už předem vyvolává, i sporu, jenž se táhne už léta, je role národních parků – jejich postavení, účel a cíl. I když odhlédneme od všech detailů zákona, legitimních zájmů lidí i tlaků lobbistů, jako nejmenší společný jmenovatel zůstává otázka: Je to vůbec národní park, i když se tak bude označovat, není-li jeho hlavním a primárním cílem ochrana přírody?

Toto je jádro sporu. Projde-li ve sněmovně zákon v té verzi, v níž ji se svými připomínkami vrátil Senát, národní parky se rovným dílem podřídí zájmu ochrany přírody a zájmu obcí, jejich obyvatel i aktivit. Vyšuměla by priorita ochrany přírody (přirozených ekosystémů a přírodních procesů), o niž se národní parky opírají ve světě a od roku 1991 i u nás.

V celé kráse i divokosti

Zákonodárci, vědci i publicisté, kteří teď bijí na poplach, tvrdí, že hrozí návrat o třicet let nazpět – před platný zákon o ochraně přírody. Ale i ti, kdo to považují za alarmismus či hysterii, by se měli ptát: Byly by to ještě národní parky? Dálnice, zníž trčí sloup nebo již křižuje koňské spřežení, není dálnicí. To asi většina odkývne. Pak by ale měla většina souhlasit i s tím, že národní park, jehož prioritou není ochrana přírody, není národním parkem. To je klíč k úternímu hlasování.

Pro jistotu zopakujme jedno. Zájmy lidí i obcí na území národních parků jsou legitimní. Legitimní je i prosadit tyto zájmy do zákona. Otázka pak ale zní, zda se tomu má nadále říkat národní park.

Výraz národní park je sám o sobě zavádějící. Vznikl v romantické éře 19. století, době módy parků. Ale od počátku mířil opačným směrem. Zatímco park je uměle udržovaný, národní park má spíše udržet přirozenou neudržovanost. Jak to formuloval malíř George Catlin: „Park národa, ve kterém budou člověk i zvěř v celé divokosti a nedotknutelnosti své přirozené krásy.“ Právě v USA, kde vznikly první národní parky (Yellowstone, Yosemite), šla obsese po původnosti přírody tak daleko, že v některých případech se z vyhlášených národních parků museli vystěhovat i indiáni – symbol původních obyvatel.

Tak daleko Evropa nikdy nešla a nepůjde. Většina Evropy nejde ani tak daleko jako Švýcarsko. To má sice jen jeden národní park, ale ten je ponechán naprosté původnosti a bezzásahovosti. Jenže pro srovnávání se nehodí, neboť leží nad hranicí lesa a mimo veškeré osídlení, takže v něm nepřicházejí v úvahu konflikty ani s kůrovcem, ani s obyvateli, ani s dřevorubci.

U nás teď člověk získává naopak dojem, že posiluje vnímání národního parku jako parku pro lidské aktivity. Výrazně to napsal Václav Klaus mladší na webu Novinky: „Pokud je kůrovec významnější složka ekosystému než strom (jako zástupce fauny proti flóře), proč není člověk víc než zvíře? Kdo to má rozhodnout a jak?“

Zní to pěkně a provokativně. Jistě na to uslyší voliči i zákonodárci. Má to ale háček. Klaus to formuluje tak, jako by bojoval proti plošné buzeraci v české krajině. Jako by nešlo o národní park se stanovenými prioritami. Nezmíní, že národní parky zabírají jen 1,5 procenta rozlohy státu. Nezmíní, že v areálu toho šumavského (o něj jde hlavně) žije asi jen dva tisíce lidí s trvalým pobytem. Nechtěně se řadí do módního diskurzu, který žádá plošná pravidla. Aby všechny hospody bez výjimky byly nekuřácké. Aby všude směli cyklisti, i když to majitel pozemku zakáže (živý je případ z Rajchéřova). Aby se národní parky plošně otevřely širším aktivitám. Jak už bylo zmíněno: je to legitimní, jen pak raději říkejme parky než národní parky.

Hlasuješ pro karikaturu?

Kdo chce rozdíl spatřit ve vyhrocené podobě, ať vyrazí do srdce Šumavy, do Prášil. Vlak ho doveze do Železné Rudy, před hranici národního parku. Ocitne se v karikatuře horského centra, v parku lidských svobod i neřestí se vším, co to obnáší – od bizarní architektury přes trpaslíky až po herny a hampejzy. Ale jen patnáct kilometrů na východ, v Prášilech, je národní park bez přívlastků, aniž by to bránilo provozu penzionů a hospod.

Ten kontrast je asi až příliš nadsazený. Ale možná by nebylo od věci udělat takový výlet s poslanci a pak se jich zeptat: Hlasujete pro Železnou Rudu, nebo pro Prášily?

LN, 17.2.2017