Já vám tedy řeknu, ten Ústavní soud si již dovoluje moc (sic!). V pondělí vyšla agenturní zpráva o rozhodnutí US, že obce nesmí omezovat otevírací dobu restaurací. Začalo to tím, že břeclavská radnice vydala k 1. 9. 2009 vyhlášku, že všechny restaurace, bary a hostince v obytných částech Břeclavi musí zavřít již ve 22 hodin. Pouze večer před pracovním dnem směly provozovny mít otevřeno do půlnoci. Vyhláška se nezdála našemu ministerstvu vnitra (v tomto případě rád píši našemu) a to požádalo Ústavní soud, aby přezkoumal její správnost. Ten pochopitelně nedal na pseudoargumenty typu „právo občanů na noční klid a pořádek“ a rozhodl, že podnikatelské aktivity nelze takto omezovat. Ústavní soud o tomto rozhodoval na veřejném jednání a na něm s jeho argumenty kupodivu nesouhlasil ani přítomný ombudsman Pavel Varvařovský. Ten upřednostňoval práva občanů, která by zřejmě měla být zaručena omezováním práv jiných občanů. Ale ÚS rozhodl, v souladu s názorem ministerstva vnitra, že restaurace si mohou zavírat, kdy chtějí a obce je v tom nesmí omezovat. Ono toho ve zdůvodnění bude zřejmě napsáno více, ale má to logiku a je to správné.

Dříve, než se spustí v diskusi pod tímto článkem lavina příkladů, kdy „ pracující lidé bydlící v blízkosti restaurací a barů, nemohou spát“, jednu příhodu z doby veskrze totalitní. Dodržování otevírací doby bylo velice jednoznačně vyžadováno v době normalizace. Pamatuji se na situaci v jedné malé moravské obci, kde pracovala vedoucí, která měla smysl pro to, že se někdy hostům zavírací doba zrovna nehodí. Ano, řekněme si to otevřeně, někteří měli zájem se dál napájet škodlivým alkoholem. Nu a tak sem tam přimhouřila oko a nechala otevřeno déle. Někdy, bylo-li těch alkoholu lačných hostí méně, je přizvala do kamrlíku za výčepem. Jenže mezi místními příslušníky SNB byl jeden, který tuto skutečnost nemohl přenést přes srdce. Často vyčkával již před desátou skryt za stromy nebo ve služebním autě rafinovaně skrytém opodál a jakmile padla desátá, vítězoslavně (ještě s pomocníky VB) vtrhával do výčepu a uděloval stokorunové i vyšší pokuty. Na místě. Ke cti ostatních jeho kolegů je třeba říci, že takto se choval jen a jen on sám. Bohužel, totalita je především systémem nesmyslných zákazů a omezení. A řekněte sami. K čemu to bylo?

Doba polistopadová přinesla svobodu podnikání a zavírací doby se staly věcí majitelů. Paradoxně se stávají opačné případy. Již mnohokrát se mi stalo, že jsme seděli v restauraci s přáteli s veškerou slušností, ale v dobré náladě. Tu nám zkazila servírka s poukazem na to, že je již zavírací doba. Na moji otázku, jestli jsou již podnikem soukromým či ještě státním, nechápavě odpovídala, že soukromým. To vám nevěřím, říkávám v těchto případech, protože dobrý podnikatel by nás nechal sedět déle, ovšem tak, aby na tom vydělal. Což je většinou v takových případech člověk ochoten učinit. Jenže personál mívá od majitelů lokálů často velice špatné instrukce. Ovšem samozřejmě také respektuji právo majitele na striktní stanovení doby zavírací. Je to jeho byznys. Já mohu jít klidně jinam.

Kdysi se mi svěřil známý a dost majetný podnikatel s tím, že by si na náměstí jednoho většího města chtěl otevřít restauraci. Divil jsem se tomu, protože tento muž rozhodně nepotřeboval příjmy z jakkoli úspěšné restaurace. Na moji otázku mi sdělil, že ho štve, když si o půlnoci vzpomene, že by si někde dal skleničku vína, že má na výběr pouze dva tři noční podniky nevalné pověsti, řvavého programu a výzdoby interiéru vkus urážející. A tak se rozhodl, že si otevře kavárnu, která bude mít otevřeno tak, jak bude třeba. Byl jsem se podívat na otevření. Stylová, perfektní, nádherná. Personál vzor profesionality. Zavírací doba byla na dveřích uvedena. Ano, řekl mi majitel, nějaký rámec provoz musí mít. Ale když budete s přáteli sedět a konzumovat, vědí moji lidé, že žádná zavírací doba neexistuje. Ta restaurace takto funguje asi pět let, stále na náměstí a stále otevřená všem přáním zákazníků. Radnici vůbec nevadí. Tak má vypadat podnikání v pohostinství.

Obecně platí jedna věc. Každý podnikatel v pohostinství by měl mít právo rozhodnout si sám, kdy otevře a kdy zavře. Dělá-li to promyšleně, nebo špatně, je to jeho podnikatelské riziko. To, že se v hospodách pije, není neznámo, neboť z toho důvodu tyto vznikly. Jestli se někdo zpije do němoty nebo do vesela a dělá kravál nebo nemůže druhý den v práci podat výkon či se do ní dostavit, je to jeho věc a jeho zodpovědnost. Hospodští za to vůbec nemohou, zrovna tak jako za to nemůže zavírací doba pohostinských zařízení. To jen komunisté věřili, že stálými zákazy a příkazy vyřeší alkoholismus, nevěry, zlodějny, nevzdělanost, špatnou morálku a jiné. Dokonce byli přesvědčeni o tom, že se bez nich jednou neobejde ani počasí.

V tomto případě ukázal Ústavní soud, že lze žít bez jejich receptů. Bude to ovšem ještě dlouho trvat, než vlna takovéhoto pochopení propluje touto zemí. Ještě jednou pro ty, kteří stále nesouhlasí. Žádný občan nemá právo rušit veřejný pořádek, klid a spánek ostatních občanů. Za chování takového občana nenese odpovědnost jeho hospodský, ale občan sám. Jestliže chce vedení radnic chránit poctivé občany, musí je umět ochránit před těmi, kteří veřejný pořádek narušují. Ale klást překážky hospodským je typicky socialistické. Nikoho ještě nenapadlo, aby ze vzniku alkoholismu osočil výrobce alkoholu. Naopak. U nás jsme například dle značky alkoholického nápoje pojmenovali sportovní prvoligovou soutěž. A ještě žádnou manželku nenapadlo vinit z manželova přílišného pití Gambrinusu představitele ligových fotbalových klubů či noviny, které otiskují výsledkové tabulky fotbalových klání. A tak je to i s tou zavírací dobou.