Není pravda, že ateista ničemu nevěří. Ateista věří všemu. (Gilbert Keith Chesterton)

Pokrokovou teorii o poznatelnosti všech jevů, jen co to sovětská věda v čele s akademikem Lysenkem a vědkyní Lepešinskou vezme za ten správný konec, už dávno vzal ďas, otázka však zůstává: kam až může dosáhnout lidský mozek? Kde je konec smyslové poznatelnosti? Někteří mají za to, že u knedlíků s uzeným. Jiní – a potkal jsem jich dost na své životní dráze, renomovaných mužů vědy nevyjímaje – jej vidí na poslední stránce učebnice fyziky; co je či mohlo by být za ní, o tom je nevhodno, ba zapovězeno přemýšlet. A ještě jiní… ne, nevědí nic, ta věc se vědět nedá, jen tušit a z prchavých náznaků odvozovat: že jsou prostory za hranicí lidského chápání. Stephen W. Hawking, ten pán s hlavou nakřivo, jakýmsi mně nepochopitelným způsobem odvodil, že vesmír, aby vůbec mohl fungovat, musí mít dvanáct rozměrů, prosímvás, já nevím, jak k tomu numeru dospěl. Ale kdyby těch rozměrů mělo být jenom pět, ještě pořád je jich o dva víc, než kolika disponuje naše vnímání prostoru, nepokládáme-li za čtvrtý rozměr čas, který ostatně také začal poslední dobou tropit rozličné skopičiny, ohýbaje se všelijak a mize v černých dírách. Co je v těch zbývajících? Jakému účelu slouží? Udržování ve funkci jakéhosi nekonečně složitého řádu – ostýchám se napsat že božího - jímž kdyby se o milimetřík pohnulo, zhroutilo by se všechno v jednom příšerném karambolu a uprázdněný vesmír by mohl čekat na příští velký třesk? Nevíme a vědět nebudeme, a asi je dobře že nevíme, jelikož bychom se z toho zbláznili. Blázníme už takhle dost.

Abych se vrátil k diskuzi o ateismu: nemusím být katolík ani dejme tomu taoista a přesto mohu mít svůj názor na věci nadzemské, stejně jako nemusím být příslušníkem žádné z partají a přesto mít svůj názor politický. Ateismus je něco víc a horšího: pyšná představa o dokonalosti smyslového poznání, o člověku jakožto futrálu vší vesmírné moudrosti, o schopnosti vědkyně Lepešinské proniknout do nejzazších tajemství hmoty a - ne, ducha ne, ten přece v myslích pokrokových vědkyň neexistuje - o ukončenosti vší skutečnosti na poslední stránce učebnice fyziky pro vyšší třídy škol středních, když už nechci zase začínat o těch knedlících. Nicméně se ateismu, postoji prostičkému, podařilo v pozoruhodné míře zatlačit do defenzivy křesťanství, učinit z něj názor citově nadanější menšiny; něco zbourat je ostatně vždy snadnější než něco použitelného vytvořit. Nastolit však, jak plánováno, jásavý věk čistého rozumu se nepodařilo; máť duše lidská svou potřebu nadsmyslna, jež nenalézá-li naplnění v náboženství, obrací se k neskonale ubožejší náhražce, totiž k pověře. Jakž i vidíme: není pomalu toho, kdo by neobjímal stromy, nenosil po kapsách kouzelné kamínky, sedě na zkřížených nohou nepřivolával Osvícení, neobracel se k zázračným léčitelům, nebádal v horoskopech či v mayském kalendáři, nemumlal mantry, nepřestavoval postel z kouta do kouta, aby se vyhnul jakémusi zhoubnému záření, jadrněji řečeno nebyl pověrčivý jak stará cikánka. Ateizovaná společnost ne že nevěří ničemu; ona je náchylná uvěřit každé blbině, jen když se tváří dost esotericky. Jaký´s to byl prorok, ó Chestertone! A to ses domníval, že je tvůj věk věkem úpadku. Měl´s sto let počkat, to bys teprv koukal!

Přesto mi cosi brání v přijetí existence Boha, jak je obvykle podávána. Dovedl bych se srovnat s představou ředitele této naší vesmírné kuličky, jenž pečuje o její správnou rotaci a v poměru k nám hříšným rozlišuje mezi konáním dobrým a zlým, podporuje jedno a trestem postihuje druhé. Neporadím si však se sílou univerzální, vládnoucí miliardami a snad nekonečným počtem sluncí, planet, galaxií, mlhovin, k tomu teď ještě tahleta antihmota, temná energie… co jí může být do nás? Jak se jí můžeme dovolávat, o zdar prosit? A co je vůbec zdar? Není sám protiklad dobra a zla, z nějž vycházejí naše morální a náboženské zásady, také jen nálezek lidský – co je libé nám dočasným obyvatelům této mrňavé planety, dobrem jest, kdežto co nám škodí, je zlo? Není spíš obojí součástí nedohledného plánu, dvěma paprsky téhož světla, sbíhajícími se v nekonečnu? Hrůza a vesmírný mráz vane z té představy. Je zde ještě místo pro nějaké náboženství? A není-li, je hodno člověka myslícího mávnout nade vším rukou, vidíte, co jsem říkal, není Boha, služebníka lidských přání, a my ateisté máme tudíž přece pravdu? Jenže to bychom zase byli u knedlíků s uzeným.

Snad abychom zůstali přece jen nohama na Zemi. Abychom si hleděli naší pozemské morálky a pozemské teologie. Mrazivé závěry předchozího odstavce je nikterak nepopírají; morálka a víra, kategorie ať jakkoli lidské, nejsou ani zbytečné, ani protismyslné, nýbrž jako vše ostatní součást vyššího, chceme-li božího plánu, na nějž jsme se svým rozoumkem krátcí. Hledejme naše lidské dobro, odporujme pozemskému zlu, a lépe se nám povede na Zemi. Jen nezapomínejme na sílu, v jejíchž rukou se oba paprsky sbíhají, jedno jsouce.

Vyloučením víry na sebe vzala západní civilizace těžké břemeno. Stojí před otázkou, jak si udržet své postavení mezi civilizacemi světa; jak obstát v soutěži s těmi, kteří snad nejsou tak předvídaví, podnikaví, nedobývají se vlastním rozmyslem do tajemství světa a vesmíru, zato mají podporu v bezvýhradné víře. Jinak řečeno v onom souboru pradávných, blíže neformulovaných pravidel, jimiž se řídí a bez nichž se rozpadá lidská smečka. Západ se zřekl víry a tím i základu své existence. Troufal si najít za něj náhradu v rozumu osvobozeném od předsudků, ale už je znát, že se mu to nepovedlo; jen vytvořil předsudky nové, pomíjivé a nefunkční, protože nezaložené na pradávném souboru morálních pravidel. Co teď… vrátit se k víře? To asi nepůjde, západní člověk nedokáže bezvýhradně věřit, nepochybovat, nekritizovat; lze mít za to, že osvícenský odklon od víry nastal touto jeho přirozeností. Vrátiv se zpět by víru nenašel, jen pokrytectví. Mohl a měl by ale v sobě znovu najít onen nejzákladnější, k počátkům lidské existence sahající pocit zapojení do vyššího, smysly nepojatelného plánu, jemuž se osvícenci vysmáli, domnívajíce se býti pokrokovými. Je stále v nás, jen jej odkrýt, nánosu moderní pověry zbavit.

Abych tedy vše shrnul: nezval bych absenci církevní příslušnosti hned ateismem, to bych musel být ateista například já sám, což bych si vyprosil. Nabízejí se duchu přemýšlivému i jiné formy vztahu k věcem nadsvětním, aby tušil a uznával existenci vyšší, lidským smyslům se vymykající tvořivé a řídící síly. Ale to už se začínám opakovat. Oč mi teď jde: jak došel český lid ve své převaze k popření Boha, ať již chápaného jako košilatý dědeček s kolečkem nad hlavou, nebo o něco inteligentněji? Částečnou odpovědí může být jiné nápadné, třebaže nerado slýchané prvenství: byli Čechové meziválečného období v přepočtu na hlavu netoliko nejateističtějším, nýbrž i nejkomunističtějším národem světa, překonávajíce v té disciplině samotnou říši Leninovu a Stalinovu. Což ostatně zčásti přetrvává do dnů dnešních; je vlast česká jediným z někdejších sovětských vazalů, kde si komunisté zachovali svůj název i z podstatné míry ideologii, dosahujíce s ní bez ohledu na šerednou zkušenost pozoruhodných úspěchů. Souvisí? Nesouvisí? Ale to by byl předmět jiné úvahy.

KONEC

Hannover, 10. září 2014

Upraveno z Nového Polygonu