V úterý jednadvacátého prosince opustila krátce po 21. hodině bránu ženské věznice ve Světlé nad Sázavou Ludmila Brožová-Polednová. Šestiletý trest si neodpyká celý, prezident Václav Klaus jí udělil z humanitárních důvodů milost. Přihlédl k jejímu vysokému věku i k faktu, že ve věznici strávila jeden a tři čtvrti roku. V jejím životním příběhu je jako v holografickém střípku obsažen příběh naší společnosti za dobu jednoho půlstoletí.

Ta byla víc než trnitá, pokud budeme právem nazývat nikoli to, čeho byla představitelkou jako prokurátorka. Obžalována byla až 27. července 2007 z podnětu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Zprvu se mohlo zdát, že je případ naprosto jasný. Absolventka dvouleté právnické školy pracujících se měla stát nástrojem komunistického soudního teroru. Její účast na justiční vraždě Milady Horákové je obecně známa. Méně známý je její podíl na procesu s opatem Bohumilem Vítem Tajovským. Zde se spolu s proslulým justičním vrahem Josefem Urválkem podílela na jeho odsouzení na dvacet let těžkého žaláře za „velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu“ v souvislosti s tzv. Čihošťským zázrakem, což byla konstrukce komunistické státní policie. V procesu s Horákovou sehrála roli „spravedlivé ženy“, aby to „nevypadalo“, že jenom muži posílají ženu na šibenici. Osobně se angažovala za odmítnutí žádosti o milost a byla přítomna popravě.

Proces v roce 2007 proběhl v podstatě hladce. Řídil ho zkušený soudce Petr Braun a rozsudek zněl na osm let nepodmíněně. Sám předseda senátu verdikt komentoval slovy, že vzhledem k věku odsouzené a jejímu zdravotnímu stavu není vyloučeno, že sama nenastoupí trest, avšak že je principiálně důležité, aby s ní a v ní byly odsouzeny zločiny komunismu. To byl důležitý moment. Brožová-Polednová byla řádně odsouzena, což se například nepodařilo skandálním způsobem v případě Aloise Grebeníčka, někdejšího velitele vyšetřovacího oddělení StB z těch nejhorších dob komunistického teroru. Háček byl samozřejmě v tom, že byla odsouzená jako jediná. Nepotrestány byly jiné zločiny a jiní pachatelé, především pak vlastizrádci ze srpna 1968, kteří přispěli k invazi cizích armád a dvacetileté okupaci země.

Kauza spravedlnosti byla tedy jaksi na hraně. Bylo jí učiněno zadost, že aspoň jeden viník byl odsouzen, anebo šlo o výsměch spravedlnosti, když takříkajíc do toho spadla žena tehdy šestaosmdesátiletá?

Cestu spravedlnosti přerušilo právo. Odvolací Vrchní soud v Praze zrušil 4. února 2008 rozsudek kvůli promlčení. Vraždu promlčet nelze, avšak roli prokurátorky v procesu neuznal Vrchní soud za natolik zásadní, aby bylo možno činnost Brožové-Polednové charakterizovat jako vraždu. V dalším průběhu sehrál roli i Nejvyšší soud a nejvyšší státní zástupkyně, takže konečný verdikt vynesl Vrchní soud 9. září 2008 a rozhodl o trestu ve výši šesti let nepodmíněně. Prezident Václav Klaus tehdy nevyhověl žádosti o milost s poukazem na to, že institutu prezidentské milosti nepřísluší řešit rozpor mezi vinou a účinností trestu uděleného starému člověku s velkým časovým odstupem. Až letos změnil názor a Ludmile Brožové-Polednové milost udělil.

Ať se stalo, co se stalo, a ať byly, jsou a budou komentáře jakékoli, jedno je podstatné. V případu Brožové-Polednové padl řádný rozsudek. Občanům se cesta práva zdá mnohdy klopotná a nepřípustně spletitá, ovšem její spletitost je velmi často v občanův prospěch. Za dob, kdy se tehdy mladá horlivá prokurátorka účastnila procesů vynášejících „psům psí smrt“, jak se tehdy vyjádřil český básník, byla cesta práva smrtonosně přímočará. Cesta k šibenici vedla rovně a byla narýsovaná podle pravítka ještě dřív, než si soudce navlékl talár.

Prezident tedy udělal za případem moudrou tečku. Stařena za mřížemi se mohla těžko stát symbolem spravedlivého vyrovnání s minulostí. Je třeba se znovu odvolat na soudce Brauna, který poukázal na symbolický význam nepodmíněného rozsudku. Jistě se ozvou hlasy, že Klaus svou milostí nepřispěl k vyrovnání s minulostí. Ale stejně legitimní a argumentovatelný je i jiný názor. K heslům listopadového převratu z roku 1989 patřil i slogan „nejsme jako oni“. Takže „oni“ rozhodně nestranili lidské ohleduplnosti, když šlo o ideologickou čistotu. Debata to asi nebude zásadní. Nicméně důležitější je debata jiná, která s tímto případem úzce souvisí, zdali jsou zločiny komunismu ve stejné úrovni jako zločiny nacismu a fašismu, zdali smrtonosná „třídní nenávist“ je stejně zavrženíhodná jako rasová nenávist nacistů.

LN, 23.12.2010