Podle internetových i tištěných novin bych řekl, že je u nás u moci stále ČSSD. Na ni a na její představitele totiž směřují útoky téměř všech novinářů. Je v opozici, ale zdá se, že ovlivňuje život v zemi nejvíc, že o všem rozhoduje, že všechno na ní závisí, že bez ní se tu nepohne ani lísteček. Vypadá to, že má "pod palcem" prezidenta, Sněmovnu, Senát, celou vládu, všechna ministerstva a také krajské úřady - čili hejtmany - i primátory a většinu starostů na radnicích. Virtuální realita - skutečnost je přece opačná. Proto je chování našich nezávislých novinářů v nezávislých médiích nepochopitelné až podivné. Že by si po více než roce nevšimli změn na české politické scéně? Že Topolánek nahradil Paroubka? Ukažte mi jinou zemi, kde se většina mediálních ataků vede směrem k opozici a nikoli k vládní garnituře, která zemi spravuje, která řídí administrativu, která rozhoduje a má odpovědnost - a z toho mnohá pokušení, kvůli kterým právě ona potřebuje „hlídacího psa“ jako soli.

Někteří novináři to nechápou, stejně jako zjevnou pravdu, že přehnané mediální ataky na opoziční sociální demokracii jsou bojem za silnější, vlivnější a úspěšnější KSČM. Přejí si naše média, aby se dominantní stranou na levici stala komunistická strana a jejím hlavním mluvčím pan Filip? Zatím má sice ČSSD více mandátů ve Sněmovně než komunisté, lidovci a zelení dohromady, ale i síla KSČM není malá: je větší než blok KDU-ČSL a zelených.

Zaslouží si opravdu ČSSD od nezávislých médií tolik výprasku? Vždyť přivedla Českou republiku do NATO i do Evropské unie, je pevně zakotvená v uznávané evropské Socialistické internacionále, jejíž členové od roku 1949 hrají prim v Evropě a dosáhli takových úspěchů, že již padesát let je trvalý zájem o vstup k integrujícím se zemím a že nepolevuje. Během svých osmi vládních roků ČSSD ani náznakem nepohřbívala svobodu a demokracii, nezaváděla cenzuru, nekontrolovala ozbrojené složky, ba dokonce podle hesla „padni, komu padni“ nebránila, aby její místopředseda a ministr skončil na Pankráci, dokonce odmítla vládnout s pohodlnou většinu 111 hlasů a s komunisty ve Sněmovně se nespojila. Přes povinnost platit stamiliardy za zpackanou privatizaci a tzv. bankovní socialismus kolíkovala ekonomické hřiště tak, že se česká ekonomika z někdejšího mínusu (1997) dostala do rekordního růstu HDP, dokázala udržet veřejný dluh na nižší výši, než je polovina povoleného „Maastrichtem“, a dokonce i deficit státního rozpočtu dostala její vláda už pod kýžená tři procenta. Až loňský volební rok vyhoupl deficit výš díky nevídané „štědrosti“ všech politických parlamentních stran.

Soudím, že vyrovnat se s minulostí znamená pochopit (i pro novináře!), že i v naší zemi vždycky bude „pravice i levice“, pokud pluralitní politický systém nenahradíme vládou jedné strany. To se nikde neosvědčilo, to jistě nechceme. ČSSD neměla jako vládní strana - na rozdíl od ODS - nikdy „v rukou“ Hrad, Senát, hejtmany na krajích a primátory velkých měst. Proto je dvojnásob potřeba, aby za dané situace – kterou nastolily svobodné volby – byla vládní moc dennodenně pod kontrolou, protože – řečeno s Mňačkem – chutná-li moc, potom velká moc chutná dvojnásob a i pokušení jsou větší. Zárodky nové možné totality nutno ničit od samého počátku jako plevel. Rudý bolševismus dostatečně dlouho předváděl, jak se „na to musí“. Semínka totality byla zaseta: objevil se vulgarismus, nulová tolerance, zneužití policie i pokusy politických tlaků na nezávislé instituce činné v trestním řízení. Je třeba tomu včas „utnout tipec“. Média dávají každému z nás naději, že se tak stane. Pluralitní politický systém nesmíme "poslal do háje". V Česku musí každý mocný vědět, že bude „jenom chvilku tahat pilku“, aby z moci neonemocněl. Aby naše budoucnost byla zdravá.

Jablonec nad Nisou