19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Mé vlastenecké nakupování

2.12.2020

Dostat se poslední dva týdny do supermarketu znamená stát před obchodem v ponižující frontě na z milosti úřadů povinný vozík. Jde jenom o zkoušku, jaká omezení normálního života ještě sneseme, protože z hlediska šíření jakékoli nákazy nemůže mít tohle nařízení sebemenší dopad. Spíš naopak, protože ve frontě na mrazu můžeme snadno nachladnout. Šťastlivci, kteří vozík vybojovali, se pak stejně uvnitř srocují kolem žádaného zboží a ministerstvem strachu přidělené metry čtvereční je ani trochu nezajímají. Ale - úřední šiml dostal dostatečně najíst. Autoři této zbytečné šikany si mohou mnout ruce a plácat se po ramenou, jak geniálně to vymysleli.

Jako důchodce si nemohu příliš vyskakovat, takže podobně jako většina z nás jsem při shánění potravin odkázán právě na obchodní řetězce. Jenže se zdá, že časy, kdy jsme nakupovali všechno na slevách i za cenu, že navštívíme tři různé supermarkety za jeden den, nám pomalu dávají sbohem. Proti dvojí kvalitě potravin se u nás bojuje tak nesměle a nekonečně dlouho, až i většině zákazníků zvolna došlo, že ne všechno levné je zároveň zdravé. A také že zdraví je to nejcennější, co máme. Zvykáme si ignorovat utrápenou zeleninu a ovoce v řetězcích a chodit raději k zelinářům, kteří se zde narodili a vyrostli. Stojí to za to, protože řetězce se náhle hlasitě předhánějí, který je nejlepší v tzv čerstvosti. A světe, div se, nakupují o mnoho více od domácích dodavatelů, než bývalo v minulosti běžné. Spotřebitel zdánlivě zvítězil, ale pořád zde zůstává otázka: co za to?

Nemyslete si, že se česká pobočka zahraničního řetězce spokojí s obvyklou marží (cenovou přirážkou tvořící obchodní zisk) nějakých 15 procent, jak to bývá v „slušných zemích“. U nás vám klidně napálí 50, nebo i 100 procent a počkají si, co my na to. Je to jednoduchá matematika. Když se to neprodá, hodí na to slevu třeba 47 procent, ale každý z těch manažerů ví, že i na zlevněném zboží musí alespoň těch 15 procent vydělat, jinak by svůj podnik mohl rovnou zavřít. A o tomhle celý ten směšný kabaretní mumraj „obvyklých“ cen, následných slev a drahých reklam na ty slevy nakonec je. Dostat zákazníka do toho či onoho obchodu za každou cenu.

Jak praví ekonomové, neviditelnou rukou trhu jsou ti, kteří za zboží nakonec zaplatí. Z tohoto hlediska se v poslední době začínáme chovat stále více vlastenecky. To se ale bruselským architektům odnárodněné Evropy nemůže ani trochu líbit. Stále více a více to cítíme v jejich autoritářském přerozdělování našich vlastních prostředků, které jim do unijního rozpočtu povinně posíláme. A netýká se to jen potravin nebo zemědělství, ale celého národního hospodářství. A co je nejhorší, podstatné části našeho průmyslu. Tohle širší téma ponechám raději povolanějším a abych byl srozumitelnější, vrátím se raději do svého supermarketu. Krásným příkladem mohou být řekněme rajčata.

Rajčata mám rád a kupuji je často, pokud ovšem chutnají opravdu jako rajčata. Proto mám nejraději ta malá, kterým se říká koktejlová. Zrovna včera jsem je nakupoval. Na první pohled byla všechna stejná, až na zemi původu a cenu. Původ si zkontroluji vždy, i kdybych si na četbu toho údaje měl vytáhnout z kapsy vlastní mikroskop. Na jedné nálepce stálo dost nečitelně Maroko. Hm. Vždyť je to proboha z jiného kontinentu, copak tohle může být čerstvé? A navíc, mám tu zemi uloženu v paměti spíš jako líheň teroristů, kteří zabíjejí ve Francii nevinné Francouze. Český produkt jsem v nabídce nenašel. Španělsko raději vynechávám. Zhlédnul jsem vide o vskutku zoufalých způsobech pěstování zeleniny v obřích fóliovnících někde na břehu jejich moře. Objevil jsem však malá řecká rajčátka a Řeky mám odjakživa rád. Tradičně kvůli jejich starověkému kulturnímu odkazu a v posledních dnech i pro jejich rozhodnost, se kterou se postavili proti záplavě nelegálních imigrantů z Turecka a proti turecké armádě, která je po tisících přiváží těsně k řeckým hranicím anebo do řeckých výsostných vod. Těm lidem bychom měli být zavázáni, protože chrání vnější evropskou hranici také pro nás.

Z obchodu jsem tedy spokojeně odešel s řeckými rajčaty a řeknu vám, že chutnají stejně dobře jako ta česká. A stojí úplně stejně. Ovšem ten pocit, že mě nikdo včera nedonutil udělat něco proti mému světonázoru a spáchat něco proti mému politickému přesvědčení, ten je k nezaplacení.