14.10.2019 | Svátek má Agáta


SPOLEČNOST: Máme co slavit?

16.11.2009

Pět poznámek o docela obyčejných narozeninách

1.

Většinu devadesátých letech jsem strávil za hranicemi a mým jediným kontaktem s domovem byly občasné návštěvy v čase, kdy se v dobrém i zlém formovala dnešní podoba České republiky. Během každé tehdejší návštěvy mě nadchly viditelné změny. Čistší, barevnější ulice, zlepšující se kvalita života i životního prostředí, dokonce se mi zdálo, že se k sobě lidi chovají lépe – viděno v ostrých střizích filmu přerušovaného mnohaměsíčním odloučením. Skepsi přátel, kteří v Česku žili, jsem odečetl jako automatický národní pesimismus. Američan vidí poloplnou sklenici, a tu samou považuje Němec za poloprázdnou, zatímco Čech dumá, jestli mu ji soused neotrávil.

Občas k nám dolehly ozvěny výstřelů grunderského kapitalismu, korupce, xenofobie a dalších fenoménů, považoval jsem je však za přechodné bolesti; řečeno s Vladimirem Iljičem, dětské nemoci (pravičáctví v kapitalismu). Ještě po návratu do Prahy na začátku století jsem měl každé novinami odhalené Olovo za dobrou zprávu, jež povede k očistě. S ohledem na stav, v němž jsme dnes, jsem se pletl. Nikoliv dětská nemoc, ale počínající příznaky chronické choroby.

Život v Česku je neoddiskutovaleně lepší než za komunismu (prosím pedanty a podučitele, aby nás ušetřili vysvětlení mé terminologické „nepřesnosti“; většina z nás dobře ví, co myslím komunismem). Dokládají to statistiky průměrných příjmů i běžné rozhlédnutí po většině míst. Máme svobodu a možnost žít, jak chceme, dělat, co umíme a dokázat, na co máme.

Smutek ze zpětného pohledu nespočívá v tom, že bychom stáli na místě, ale kvůli neodbytně se vtírajícímu pocitu, že jsme měli být mnohem, mnohem dál.

2.

To, co teď čtete, píšu v Moskvě. V televizi běží zpravodajství BBC. Právě ukazují téměř dokončený osmisetmetrový mrakodrap Burdž Dubaj ve Spojených arabských emirátech. Kolem této pouštními krystalky pocukrované, o pár stovek metrů nižší stavby jsem projížděl loni v září.

Jako symboly ctižádosti jsou mrakodrapy unavenou metaforou a nadto má jejich poslední generace na Blízkém východě (Burdž bude nejvyšší na světě jen chvíli, předežene ho kilometrový pivot v saúdskoarabské Džiddě), jakkoliv esteticky ohromující, co do činění spíše s kompenzací arabského komplexu méněcenosti než s čímkoliv jiným. Ale přesto...

3.

...nesrovnávám Prahu s Dubají, Český Krumlov s Petrou a Chánov s Gazou. U Burdže ovšem nemůžete nevnímat kombinaci vlastností, jež v Česku vidíte jen výjimečně: ctižádost spojenou s důsledností a odvahou. I proto jsme tam, kde jsme.

Naše ekonomika je jen okrajově součástí budoucnosti. Kde je nespoutaný rozvoj strategických odvětví podepřený výzkumem a školstvím, který nám za dvacet let umožní hrát na vrchní šachovnici? Většině z nás je lhostejné, na které šachovnici hrajeme, pokud právě není v sázce Premier League, Euro, či jednou za sto let česká účast na mistrovství světa ve fotbale.

Kvalita českého školství je podprůměrná. Hlavní a téměř jedinou příčinou tohoto stavu je neochota politické reprezentace investovat do vzdělanosti víc – několikanásobně víc – než jak činí, její neschopnost obsáhnout, že vzdělání má mít přede vším přednost. Po vstupu do Evropské unie a NATO měl každý ministr školství automaticky být prvním místopředsedou vlády, nejprestižnějším postem kabinetu. Namísto toho, použijete-li v politických kruzích termín znalostní ekonomika, odpovědí vám v lepším případě bude zdvořilé ticho, v horším výsměch.

Pak se dějí věci. Brilantní Tomáš Sedláček neobhájí dizertační práci, zato po planetě běhá JUDr. Stanislav G. „Džíííí....,“ zatajil by údivem dech Američan, kdyby tomu rozuměl (namístě je přiznat barvu: Sedláček je přítel, jsem tedy zaujat, a toto je závislé povídání nezávislé na jakémkoliv pokusu o nezávislou analýzu).

Jsou objektivně horší příklady. Ve šťastnější části Evropy a Spojených státech se v dobrých školách děti neučí, jakých pět písmen se spojí v název hlavního města Francie. Učitelé se je snaží vyprokovat k vysvětlení, proč – proč právě Paříž. V Česku pořád za znalost platí vyplnit slepou mapu.

Tristní stav politiky je na studii, ne pár blogově neodpovědných nadechnutí. Od devadesátých let se nejen nezlepšil, ale je zevnitř dokonce horší, než jak se jeví zvenčí. Ne, že byste v politice nenarazili na inteligentní, slušné lidi, které kromě osobních ambicí (což je normální a žádoucí) pohání i snaha prosadit něco, čemu věří, že obohatí život většiny. Blbé je, že když někoho takového potkáte, musíte se ovládat, abyste nevyjekli překvapením jako školačka v zákulisí koncertu Miley Cyrus. Bojím se, že až se ten jejich domek z karet sesype v jakési Tangentopoli II, přijde český Berslusconi, nebo horší šarlatán.

4.

Zde v Rusku nabere cestovatel perspektivu. Politika je hlubší žumpa než ve Střední Evropě; korupce, krimisféra jiných rozměrů, politické vraždy. Zato Moskva udělala od konce osmdesátých let obrovský pokrok opticky umocněný její startovní pozicí o půl galaxie za Prahou. Dnes je na tom v několika ohledech, ač ne celkově, lépe.

Nejvíc mrzí srovnání českých a ruských elit. Ten zápas na Letné domácí mužstvo nevyhrává. Říkám-li elity, nemíním chlápka v Armani nasedajícího za asistence bodyguardů do neprůstřelného lexusu na Lotte Plaza před Kalinou. Kalina je topmodelka-restaurace shlížející z jedenadvacátého patra na metropoli - pohrdavě, přesně jak se slečny na molu dívají na nás.

Mám na mysli skutečné elity, které vědí, koho by obsadily do role Wolanda, že Iosif Heifets natočil nejlepší Dámu s psíkem, kde na Tverské koupit hodinu před půlnocí Achmatovou (je ve výloze), případně co a jak hrála naposledy Helen Mirren v National na Southbank.

5.

Organizátor úterních oslav revoluce David Gaydečka nás, někdejší účastníky demonstrace na Národní, zve pod transparentem: Máme co slavit. Přijdu, protože se mimo jiné chci od Davida dozvědět, co. Že se máme lépe, že každý z nás, ať bydlí v Bílovci nebo Buenos Aires může žít ve světě, v němž Burdž Dubaj není jen exotický sen jako sendvič obklopený nočními můrami, mělo by být normální a ne k oslavě. Oslavuje se úspěch. Pokud mi to nevysvětlí, budou to docela obyčejné narozeniny.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.