Nemyslím si, že měl Karel Kryl ve své básni „Teď už máme, co jsme chtěli“ stoprocentní pravdu. Ale malý pokus o srovnání před- a polistopadového režimu nezaškodí.

Domnívám se, že rozčarování těch lidí, kteří teď s nostalgií vzpomínají na staré zlaté časy, vyplývá především z jejich tehdejšího nereálného očekávání. Ne nadarmo se říká, že pesimista se od optimisty liší jenom přesnějšími informacemi.

Kamarád dostal koncem sedmdesátých let kvůli sportovnímu turnaji devizový příslib a navštívil Vídeň. Vrátil se s očima navrch hlavy, básnil o čistotě ulic a o obchodech plných zboží. „Představ si ty regály plné hodinek, i švýcarských!“ Pomyslel jsem si pro sebe, že za čistotu ulic u nás nemůže ani tak politika, jako lidé-čuňata a flákači v úklidu. A rýpnul jsem si, jestli v onom hodinářství byly davy lidí a jestli každý kupoval dvoje troje hodinky. „No to ne, ale představ si mít tu možnost!“ Každý rozumný člověk dnes musí uznat, že té možnosti jsme se dočkali. Nedávno jsem si u holiče listoval časopisem For Men a jaké tam se řešily hodinky... hlava mi šla kolem, co všechno může člověk chtít a při solventnosti mít (ale mé hodinky Prim slouží už patnáctým rokem a jdou přesně, takže pane Breitling, zatím ne!).

Můj otec byl v osmdesátých letech na Západě několikrát (chtělo to jen být členem Vědeckotechnické společnosti v závodě, kde šéfuje rozumný ředitel a není příliš rudá kádrovačka). A po každém návratu mi říkal: „Tam když vejdeš do obchodu, hned se tě ptají, čím ti můžou pomoct a co potřebuješ. Ne jako tady.“ No tak tohle se nám tak docela nesplnilo. Člověk přečasto bloudí mezi regály nabitými zbožím, ale o prodavače schopného fundovaně poradit nezavadí. Asi to nebude v politickém systému, ale v lidech - kdo se na pozici provadače hlásí, kdo prodavače vybírá a podle čeho.

Můj vlastní bonmot z minulého režimu, který jsem říkal jen prověřeným kamarádům: „V plánovaném hospodářství je vždy na pětiletku dopředu přesně naplánováno kdy, kde a co nebude k sehnání.“ Toaletní papír, vložky, náhradní díly do aut... Teď už třicet let plánované hospodářství nemáme. Tak proč tedy v lékárnách tak často slyším „on je momentální výpadek...“, „přestali to vyrábět a je výpadek...“? Pomiňme jako nahodilý extrém tu situaci, kdy jsem před pár lety oběhl v okolí prodejny T...., Ž.... i vietnamskou večerku, aniž bych sehnal požadovaný tvrdý tvaroh. Proč tolik výrobků, které jsem donedávna kupoval a rád bych je kupoval dál, zmizelo z nabídky obchodů v mé blízkosti? Mám peníze, rád bych je utratil za to, co chci, a ono to nejde. Prostě jsem v něčem menšinový zákazník a abych na internetu pátral po obchodech vzdálenějších než dvě tři zastávky MHD, na to mám příliš rád svůj volný čas.

Tak, a teď jsem se profláknul jako milovník starých časů, možná i jako „stará struktura“, „rusofil“, „přívrženec Hradu“ a kdovíco ještě. Zkusím to napravit. Ve skutečnosti jsem skálopevně přesvědčen, že jakákoli normální lidská společnost vypadá právě takhle. Vždycky někdo o něčem rozhodne chybně, něco nedomyslí, naplánuje neproveditelné. Ale vždy s tím nejlepším úmyslem. A vždycky budou existovat lidé, kteří si budou spoustu věcí pochvalovat a na něco reptat, zatímco jiní budou remcat zas kvůli něčemu jinému. V tomhle směru jsme žili v normální společnosti za Rakouska, první republiky, protektorátu, komunistů i dnes. V tomhle směru! Normálnost společnosti dále spočívá v tom, že remcat smíme a že tím čas od času i něco změníme a občas taky ne. Ostatně kdyby úplně každý mohl změnit chod společnosti podle svých představ, stejně by vzápětí hartusil, že TAKHLE to vlastně nemyslel a nechtěl. Zkrátka tohle druhé kritérium normálnosti - moci rebelovat a občas tím něčeho dosáhnout - už tak samozřejmé není a ať mi nikdo netvrdí, že jsme od začátku protektorátu do listopadu 1989 žili v něčem zcela normálním a správném.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin