Před nějakými deseti lety jsem byla na mezinárodním semináři v některé postkomunistické zemi, snad to byla dokonce postsovětská republika, a ten seminář se nesl v duchu hesla „Mysli globálně, jednej lokálně“. Dokonce se tam rozdávala trička s tímto nápisem (v angličtině) a několika barevnými panáčky, kteří se drželi za ruce. Zahlížela jsem na to trochu podezíravě - asi kvůli tomu obrázku na tričkách. Nějak mi připomínal olympijské kruhy, a protože se tenkrát zrovna propírala jakási korupce v Mezinárodním olympijském výboru, měla jsem v té době na olympijské hry a jejich pořadatele nabroušeno. Sport mě nebaví a krást se nemá.

V českých celostátních médiích se myslí globálně (někteří říkají, že to znamená pragocentricky), o průšvizích lokálního významu se v nich moc nepíše, leda když míra zlodějství dosáhne astronomičtějších čísel. A tak mám někdy chuť napsat něco o Štěchovicích nebo o Jičíně, ale pak si ji nechám zajít. Musela bych tam jet, vyptávat se, složitě zjišťovat, jak se věci mají, a nakonec by část mých věrných čtenářů zívla: o Štěchovicích ani o Jičíně toho moc nevědí, pokud zrovna nejsou odtamtud nebo z blízkého okolí, a neznají tedy potřebné souvislosti. Leč bez souvislostí se žádná „kauza“ vyložit nedá.

Tak tedy lokálně v širším, českém smyslu: když se mluví o chystaném zvýšení DPH, padá pořád dokola otázka, proč se zvýší DPH na zeleninu, a ne na ovoce. Neslyšela jsem samozřejmě všechny odpovědi, ale hlavně jsem neslyšela tu, kterou bych na takovou otázku dala - protože se ze zeleniny dá uvařit oběd nebo večeře, kdežto z ovoce moc ne, leda jahodové knedlíky, a to by byl pro chudého člověka většinu roku dost drahý špás. Celkem chápu snahu představitelů Věcí veřejných neochudit chudé ještě víc a neubrat jim kus prostoru k přežití a ponechám každému na vlastní úvaze, zda jde o sociální cítění, nebo o pustý populismus. Sama se v té věci nekloním k žádnému názoru.

Mne samotnou na zvýšení DPH především mrzí, že se týká knih: jídlo si totiž každý koupí stejně, jen si ho koupí méně a možná skromnější, protože jíst se musí, ale ještě dražší knihu si ten, kdo na ni nebude mít, prostě nekoupí. Protože číst se nemusí. Jídlo je nutnost, kdežto čtení je luxus. Když pak vidím v televizi, jak mi nejmíň jednou za hodinu reklama nabízí, abych si za statisíce koupila auto, přemýšlím o tom, co je to vlastně luxus. Pro někoho kniha za několik stovek, pro někoho auto za několik set tisíc, pro někoho luxus začíná až v řádově vyšších číslech. Nemám nic proti bohatství ani proti bohatým lidem, zvlášť když jsou ochotni pomáhat na svět dobrým věcem, ale pokaždé mě v této souvislosti napadne otázka: jak je možné, že se do vězení skoro nikdy nedostanou lidé, kteří svůj majetek počítají v číslech pro normální smrtelníky nedostupných? Opravdu ho všichni nabyli poctivě? A bylo vůbec možné za dvacet let poctivě získat desítky a stovky milionů? Opravdu neexistuje politické krytí a Spravedlnost měří všem stejným metrem? Nechce se mi věřit.

LN, 4.3.2011