3.7.2024 | Svátek má Radomír


SPOLEČNOST: Levicové šrámy a modřiny

1.5.2006

Pohledem na vývoj posledních událostí na politické scéně se nelze ubránit myšlence o průběžném a zároveň preventivním bití poslanců levicově zaměřených stran v polistopadovém vývoji. Před devíti léty byl na tváři ošklivě pořezán sociálně demokratický poslanec, v minulých dnech „zmalován do modra“ poslanec za KSČM. Jako perličku doplňující bicí události lze uvést tzv. podsedickou facku, která padla ve sporu mezi sociálnědemokratickými poslanci.

Symbolicky vzato vyplývá z těchto událostí na povrch jedna neustále se připomínající neuzdravená minulost. A většinou v běžném životě dochází k jevu, že pokud není minulost uzdravena, tak se bude opakovat. V případě násilí na levicových poslancích se skutečně ve společnosti zobrazuje skrytá nenávist vůči všemu, co je stále spojeno s budováním socialismu a komunismu. Soudnému člověku je zřejmé, že násilím se toho moc nevyřeší, a když, tak jen pro úzkou skupinu „vyvolených“.

Člověk, který je napaden a poškozen na těle i na duchu se pak potřebuje nějakou dobu zhojit a léčit z ran. Běžné fyzické napadení krátkodobého charakteru odehrávající se třeba jen jedenkrát v životě není stigmatizující, ale duševno - fyzické násilí na početnější skupině obyvatel ve společnosti už ano. Mnoho lidí v rámci neuzdravované minulosti pociťuje nenapravené křivdy a šrámy z modřinami způsobené právě krajně levicovým vládnutím předlistopadového režimu. A ty tíží společnost jako celek daleko hlouběji než si dokážeme přiznat. Proto je v české společnosti tak obtížný proces prosazování reálné demokracie, která se v našich neuzdravených podmínkách musí neustále a každodenně rodit.

Záleží na stupni pochopení cesty směrem mezi dospělé demokracie s vysokým stupněm politické kultury, umírněnosti a zdravých společenských vztahů. “Myslím, tedy jsem,“ jsou slova Descartesova, “Kdo málo myslí, mnoho chybuje,“ zase jeho současníka Leonarda da Vinci. Nadčasovost pravdivých výroků renesančních velikánů se nám připomíná po mnoha staletích. Psychologické výzkumy během vývoje novověkého myšlení, moderny i postmoderny odhalily „modrou skutečnost“. Lidé, kteří přemýšlejí a mají otevřenou mysl, mají rádi modrou barvu, mohli bychom říci, že je hlavně inspiruje k myšlení. I při slově modřina na nás dýchne modř, zvláště pokud je na viditelném místě, jakým hlava člověka bezesporu je. Když pohlédnu na pravou stranu českého politického spektra, tak jsem zatím žádného poslance „modráka“ nespatřil, pokud si samozřejmě nezpůsobil zranění sám. Incident s komunistickým poslancem avizuje jednoznačně, že dát se „po modré“ není zavádějící směr, ale navigující směrem do přírody, kde je možno pořádně pročistit hlavu, zchladit rány horskou bystřinou a najít hojivou bylinku na otevřené jizvy.

Vždyť především myslící lidé usilují o řádné zhojení nejen vlastních ran a chyb z minulosti, ale v zodpovědném postavení i za lidi v celé společnosti.

Pavel Blaho