Josef Chuchma ve svém "Zápisníku" Lidových novin (23. 1. 2014) píše na adresu konzervativců: Zajímavější (než otírat se o feministky) by byl váš fundament, celkové pojetí světa. Takto se má tedy společnost vyvíjet? Má směřovat k tomu, aby hrstce patřila většina toho, co je na zemi vybudováno? Je správné mizení či chudnutí střední třídy? … co vaše názory na zásadní civilizační trendy? Máte nějaké názory? Necháváte si je pro sebe?"

Nu, je milé, že se někdo zajímá o konzervativní názory. A na poslední otázky můžeme říci: Ano, máme nějaké názory. A dokonce si je nenecháváme pro sebe. I my konzervativci plně využíváme možností internetu, a tudíž pilně publikujeme své články na svých webech a v internetových magazínech. Trendem doby je ovšem fragmentace. Ten, kdo pamatuje Literární noviny v letech 1967-1969; ví, že to byla doba, kdy je četl prakticky každý (intelektuál). Nebyly příliš rozsáhlé a všichni věděli, o čem se mluví. Na jejich stránkách se vedly zajímavé polemiky a lidé různých názorů byli chtě nechtě konfrontováni s tím, co si myslí ti druzí.

Dnes je jiná doba. Mnozí lidé dávají přednost tomu, aby se jen utvrzovali v tom, co už si stejně myslí. Názory těch druhých zpravidla neznají a inteligentní polemika se vede jen zřídka. A protože konzervativní názory nejsou příliš ve flóru, může i Josef Chuchma pociťovat určitý deficit, protože na ně nenaráží.

Nicméně k věci. Ne, pane Chuchmo, nemyslíme si, že se společnost má vyvíjet tak, jak se vyvíjí. Rozhodně nemá směřovat k tomu, aby hrstce patřila většina toho, co je na zemi vybudováno. Vy to zřejmě považujete za obrovský průšvih. Můžeme Vás ujistit, že my také. Rozpor mezi námi bude spíše v tom, co považujeme za příčinu tohoto neblahého stavu, a možná bychom se neshodli ani v tom, co by se s tím mělo dělat.

V poválečných dobách nabyly státy patřící do euroatlantického (či, chcete-li, západního) civilizačního okruhu nebývalé prosperity. Zároveň se svět stal velice nepřehledným. Málokdo dnes ví, jak funguje; z osobních rozhovorů s některými poslanci a senátory jsme vyrozuměli, že ani pro ně nebylo snadné pochopit, jak vlastně funguje náš stát a kde se vlastně dělají klíčová rozhodnutí. A mnoho věcí prostě funguje špatně. Dobré úmysly se často ošklivě zvrtnou. Vezměme si třeba případ exekutorů. Na zákon o exekutorech a exekucích se svého času čekalo jako na spásu, protože v devadesátých letech existovala spousta podnikatelů, kteří zcela vědomě nespláceli své závazky, protože věděli, že zůstanou bez postihu. Proto tehdy přijatý zákon dal exekutorům rozsáhlé pravomoci. A ejhle, ono se to obrátilo proti různým chudým lidem, kteří někde zanedbali nějaký nedoplatek. Podobných případů bychom mohli uvést více a patrně bychom se na nich shodli.

Svět je velice složitý a funguje špatně. Bohatí bohatnou, chudí chudnou, střední třída mizí – a všichni mají "blbou náladu". Zdaleka ne jen v České republice. Jedni z toho viní "divoký kapitalismus", jiní naopak přílišné zásahy státu.

To, co ovšem vidíme u nás – a ono se to příliš neliší od toho, co vidíme jinde – ovšem není žádný divoký kapitalismus. Otázka je, zda je to vůbec kapitalismus. Roman Joch dle mého názoru správně razí termín "socialismus pro bohaté". Kapitalista, jak mu rozumíme, by měl generovat bohatství tím, že vyrábí něco nového, něco lepšího nebo něco stejného, ale levněji. Podnikatel v socialismu pro bohaté žije ze státních zakázek, které získává pokud možno nepoctivým způsobem. Bankéř, jak mu rozumíme, usiluje o to, aby peníze vydělávaly. "Půjčuje" si je od střadatelů, a vyhledává projekty, na něž může půjčit, protože tyto projekty přinesou zisk. Postmoderní bankéř vydělává na bankovních poplatcích – poté, co lidé v podstatě ztratili možnost hotovostního styku. Přijímá od ČNB či Fedu virtuální peníze, které ovšem nerozpůjčuje podnikatelům, ale nakoupí za ně státní dluhopisy. Kapitalista, jak mu rozumíme, zkrachuje, pokud vsadil na špatný projekt. Může o všechno přijít a je osobně zainteresován na tom, aby nezbankrotoval. Totéž platí pro bankéře. Ne tak podnikatel či bankéř v socialismu pro bohaté. Toho v případě potřeby zachrání "stát" a on si ještě může vyplatit astronomickou odměnu.

V socialismu pro bohaté tedy k žádné rozumné alokaci kapitálu nedochází. Probíhá nespočetné množství finančních operací, které mnohdy nemají ani vzdálenou souvislost s výrobou nějakého produktu. Proto i cena peněz souvisí jen málo s jakoukoli smysluplnou produkcí. Nadto se celý finanční systém stal tak složitým, že i sami bankéři (včetně těch "centrálních") přiznávají, že mu nerozumí.

To vše se děje za stále rostoucího státního i veřejného dluhu. My konzervativci říkáme, že to nedopadne dobře.

Na druhé straně jsou lidé, kteří tvrdí, že je třeba více státní regulace, více státních zásahů. Hovoří se o státní hospodářské politice, o zemědělské politice apod. V praxi to ovšem zpravidla znamená preferenci velkých firem a deformaci trhu různými dotacemi. Velcí investoři dostanou daňové prázdniny. Kdo tedy nakonec platí daně? Kromě daně z příjmu, kterou u nás platí jen majetnější občané, jsou to tedy malé a střední firmy, které musí nahradit výpadek velkých firem, jež byly od daní osvobozeny. Jaký pak div, že střední třída slábne? Statisticky bylo už mnohokrát dokázáno, že dlouhodobě vytvářejí malé a střední firmy většinu nových pracovních míst. Jenže nemají takovou lobbovací sílu, aby se ubránily. Přitom státy západní civilizace byly silné zejména díky loajalitě střední třídy. Při nedávných nepokojích ve Velké Británii (v létě roku 2011) byli při rabování přistiženi mnozí lidé, kteří patří do střední třídy – učitelé apod. Je to výmluvný příklad oné "blbé nálady" a ztráty loajality vůči vlastní společnosti.

Jako konzervativci rozhodně netvrdíme, že je státní regulace nepotřebná a zbytečná. Otázka zní, co má stát řídit a regulovat a co nikoli. Dle našeho názoru se má stát starat o vymahatelnost práva a o to, aby doba mezi zločinem a trestem byla pokud možno co nejkratší. Nevidíme ale důvody, proč by měl regulovat, kolik žen je ve správní radě soukromého podniku nebo kolik procent žen s dětmi do dvou let se má zapojit do "pracovního procesu".

Skutečnost, že jedno procento nejbohatších lidí vlastní stále větší podíl celkového bohatství, nemůže dopadnout dobře. Obáváme se, že hrozí skutečná katastrofa. Situace je o to vážnější, že složitost světa nahrává různým spikleneckým teoriím, které jsou stále bizarnější, leč stále oblíbenější.

Jako konzervativci nenabádáme k revoluci, která znamená vždy spíše destrukci než skutečné řešení vážných problémů. Obáváme se však, že situace se bude zhoršovat, nedojde-li k nějaké opravdu zásadní změně. Drobná vylepšení nebudou stačit. Za ještě důležitější než hlubokou reformu finančního trhu i celé organizace hospodářství však považujeme morální obrodu. Státy západní civilizace totiž ztrácejí především sociální kapitál. To znamená, že chybí zásadní důvěra mezi lidmi – mezi manželi, mezi rodiči a dětmi, mezi rodiči a učiteli jejich dětí, mezi zastupiteli a občany. Bez obnovy sociálního kapitálu nebude nějaká hlubší obnova společnosti možná. Domníváme se, že jako konzervativci máme k této otázce co říci. Pokud ovšem panu Chuchmovi snaha o podporu rodiny připadá pouze jako jakési "otírání se o feministky", čeká nás zřejmě hodně těžký úkol.

(Článek byl Lidovým novinám nabídnut, leč neúspěšně, následně jej převzaly Konzervativní listy)