23.6.2021 | Svátek má Zdeňka


SPOLEČNOST: Konzervativec a homosexuální svatby

7.5.2021

V debatě o sňatcích stejnopohlavních párů chybí konzervativní hlas

Debatu o národní bezpečnosti náhle vystřídal zapálený spor o sňatky osob stejného pohlaví. A stalo se tak už vyzkoušeným způsobem. Nejvíce slyšet byla blahosklonná většina a vedle ní její hlasití odpůrci. V hlučném boji o to, co je „normální“, ani nebylo poznat, že v české diskusi chybí konzervativní hlas.

Vyplývá to z nastavení české společnosti, v níž v podobných otázkách převažuje směs lhostejnosti a blazeovaná tolerance. Příkladem mohou být kolegové, kteří například konstatovali, že „racionální důvod, proč manželství pro všechny neumožnit, neexistuje,“ nebo že obavy z osudu instituce manželství jsou projevem „magického myšlení“.

Mohli si to dovolit, protože proti tomuto nenucenému postoji vlastně skoro neexistuje opozice. Roli oponentů zastávají dvě skupiny. Jednak náboženští tradicionalisté, kteří občas zavítají do politiky nebo veřejné debaty a pak se zase stáhnou. V očích liberální sekulární většiny nedávají jejich argumenty smysl, připadají jim jako mimozemšťané.

Druhou skupinou jsou jacísi „turbokonzervativci“. Mluví konzervativním jazykem, ale spíše než o tradici nebo promyšlenou umírněnost se opírají o myšlenkové prefabrikáty jako „normální svět“, „zdravý rozum“ nebo „západní civilizace“. Projevují velký zájem o kontroverzní témata, jako je imigrace nebo otázky sexuální identity, a používají je jako bicí nástroj.

V jistém ohledu obě „konzervativní“ skupiny výborně slouží svým oponentům, protože jim stvrzují jejich názor, že jakýkoli nesouhlas s věcmi, jako je rozšíření definice manželství, je směšný, pomýlený nebo zlovolný. Debatovat s ním zas tolik nechtějí. A zvýrazňují zvláštnost českého veřejného života, totiž nepřítomnost silného konzervativního názoru u nás.

Nastavení českého prostředí je takové, že argumenty odkazující na tradici není schopno strávit a chápat. Proto zastánci, ale dokonce i odpůrci homosexuálních sňatků pracují s karikaturami konzervativních argumentů, jaké by za jiných okolností mohly zaznít.

Konzervativec skutečně může mít autentickou obavu, že rozředění tradičních institucí, jako je manželství, může mít destruktivní dopad na společnost. Společnost i kulturu chápe jako složitý organismus, v němž může být nebezpečné hýbat se starými věcmi. Liberál ale veřejný prostor vidí jako jednoduchý systém nároků a svobod, v němž lze různá oprávnění a svobody udělovat bez rizik a skrytých nákladů. To jsou světy, které se těžko potkávají.

Liberální náhled má na své straně dnešní realitu. Tradiční představa o partnerství muže a ženy se skutečně rozpadla – má podobu církevního sňatku, občanského sňatku a nyní stále rozšířenější formy soužití bez právního zakotvení. A i sňatek stále více připomíná spíše vzájemně výhodnou dohodu, kterou lze zrušit, pokud přestane jedné straně vyhovovat, a ne závazné pouto s nadosobním rozměrem.

Logický vývoj v tomto liberálním pojetí tedy skutečně směřuje k rozšíření občanského sňatku na jakéhokoli dobrovolného účastníka, teoreticky i na sourozence, i když v tomto ohledu je kolektivní morální intuice pořád ještě velmi konzervativní.

Současně tento přístup nechává stranou otázku, zda existuje hierarchie svazků, tedy je-li lepší soužití se sňatkem než bez něj. A je-li, třeba v otázce adopcí, myslitelné upřednostňovat adopce tradičními páry, anebo zda budou sňatky zcela rovnocenné.

Vraťme se však k tomu, jak může vypadat konzervativní přemýšlení o sňatcích osob stejného pohlaví. Manželství není soukromá věc dvou osob, které prý stát brání v naplnění, jak opakovaně zaznívá.

Ten, kdo vstupuje do manželství, naopak po státu i společnosti něco žádá. Nejen třeba daňové výhody, které musí někdo hradit, ale jakousi veřejnou garanci. Není náhoda, že se lidé žení a vdávají v tmavých oblecích a bílých šatech se závojem, nejde totiž o soukromý akt.

Na rozšíření pojmu manželství na stejnopohlavní páry lze z konzervativní perspektivy hledět dvojím způsobem. Kriticky, jako na pokus získat status dosud vyhrazený jen tradičním párům, snahu v očích tradicionalisty neoprávněnou.

Anebo pozitivněji. Manželství ani v dnešní nihilistické době neztratilo rozměr romantický a dokonce ani mravní a metafyzický. Lidé si slibují lásku, věrnost a dokonce doživotní závazek starosti. To je něco velmi tradičního a prastarého, co naopak z heterosexuálních svazků dost vyprchalo. A teď přicházejí homosexuální páry, které se k tomuto závazku hlásí. Z konzervativního hlediska je to možné chápat jako pozitivní věc.

Ke konzervativnímu postoji v nejširším slova smyslu ovšem také patří obezřetnost, třeba jen pomalý postup při zavádění změn v tak citlivých věcech, zejména pokud se pak týkají dětí. Sňatky skutečně nikdy tak docela nebudou soukromá věc dvou lidí.

Jenže pořád platí, že autenticky konzervativní způsob uvažování u nás vlastně nemá dostatečnou oporu. A výsledek vidíme: debata se odehrává jako střetnutí mělkého liberalismu a karikatur konzervatismu. Nejen v otázkách lidských vztahů.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.