Vzkazy do budoucnosti, týkající se toho, jak bychom se měli chovat, nám v minulosti poslali mnozí velcí Čechové. A věřili tomu, že nám jejich rady budou k užitku. Nechtěli si jistě připustit, že by jejich dobře míněná moudra zůstávala opomenuta. Všichni naši moudří předkové se mimo jiné vesměs shodovali v tom, že bychom měli být prosti závisti.

Nejlepší způsob, jak v sobě nepodněcovat závist, je nezávidět. Což neznamená, že by člověk měl být nekritický k plýtvání a k mrhání. Současné ekonomické a bohužel i morální krizi v naší společnosti (a chcete-li ve světě) rozhodně nepomáhá, když se vedoucí úředníci tohoto státu účastní jakési zřejmě nevypsané soutěže o to, kdo dá svým podřízeným vyšší odměny. Je pochopitelně otázkou diskuse, zda v době, kdy stát bere z nepochopitelných důvodů například pracujícím důchodcům úlevu na dani, udělují se některým úředníkům měsíční odměny ve výši, která mnohonásobně převyšuje jejich jinak slušný měsíční plat. Bohužel to vzbuzuje velice zkratkovité myšlení těch, jimž se těchto nezasloužených prebend nedostává. Těchto důsledků bychom si měli být vědomi.

Historie lidstva je mimo jiné také plna ponaučení o tom, jak by měli být lidé odměňováni a jak by se měli chovat. Z překladu Bible Kralické, kterou nám zachoval Jan Blahoslav, jest známý výrok z desáté kapitoly sv. Lukáše "nebo hoden je dělník mzdy své". V jedné ze svých skvělých prací se tomuto výroku věnuje i bytostný sociální demokrat Josef Macek (1887 -1972), avšak pochybuji, že by tato a jiné jeho práce byly známy sociálním demokratům dnešním. Ke škodě jejich politiky současné.

Právě nedávno, 20. února, jsme si mohli připomenout 490. výročí narození významného přerovského rodáka, spisovatele, teologa, historika a biskupa Jednoty bratrské, Jana Blahoslava (1523 – 1571). Tento skvěle vzdělaný myslitel a humanista nám zanechal velice obsáhlé a slušné dílo. Zkusme se zamyslet na jednou pasáží z jeho " Filipiky proti misomusům" z roku 1567. Odmyslíme-li si archaickou češtinu, měly by si tuto pasáž vylepit na dveře svých sekretariátů všechny politické strany i různá hnutí a podle toho také jednat.

Protož s B. Lukášem starým já smýšlím. On tak napsal: "Budou-li zprávcové v Jednotě stát v pravdě a v jednomyslnosti, že Pán Bůh tomuto lidu žehnati bude etc. "A summou, dokudžkoli na ta místa (t. ouřadů, zvlášť předních) nepodejde, svět, tělo, Antikrist, ale duch Kristů je držeti bude, dotud jest dobře. Než jakžť by po odjití skrze smrt dobrých, věrných, upřímných, učebných neb neučených na ta místa se dostali hovada, svých věcí hledající, bez svědomí lidé, buď hloupí, nevycvičení anebo chytří, lstiví, opatrností světa, a ne Božích plní etc., učení nebo neučení, tuť by jistě běda bylo Jednotě! Bylo by tedy potřebí ne toho, abychom se učených a umění báli a z beránků špalků nadělati chtěli, ale raději abychom, vrátní dle Pána zřízeni jsouce, hleděli pilně, koho a s jakým duchem k ouřadům nižším i vyšším pouštíme, a které k tomu zdaleka a jak strojíme, co sobě a proč při nich libujeme neb nelibujeme, jaká při tom všem naše snažnost, bedlivost, práce i věrnost Pánu a Jednotě jest. Pánť se na všechno dívá. On ráčiž oči naše osvítiti, abychom v stínu smrti nezhynuli. (1567, febr.18 in horto)

Současná ekonomická krize bývá někdy srovnávána se známou krizí třicátých let minulého století. Když přišli za svým předsedou Antonínem Švehlou do Hostivaře dne 28. října 1932 členové agrární strany, měl k nim docela vřelý a neformální proslov. A mimo jiné řekl:

"Nejprve práce, pak úcta a pak teprve jest možná autorita… Musíme si zachovati schopnost střízlivého a správného úsudku k sobě navzájem, nahoru i dolů… Právě tyto doby vyžadují, abyste pečlivě volili své vůdce, kterým svěřujete své osudy. Dbejte, aby měli na pravém místě srdce, svědomí a rozum. Divíte se, že v době hospodářsky tak svízelné, dávám na prvé místo srdce, snad se vám to zdá příliš citovým. Rozvážil jsem dobře, že právě v době těžké je třeba, aby vedoucí člověk měl srdce na pravém místě, aby dovedl hřejivým citem probudit lidské svědomí k plné odpovědnosti a dal zároveň ušlechtilý podnět ku práci a činům pro lid, hospodářskými poměry zkrušený."

Letos bychom si shodou okolností měli připomenout, že uplynulo sto čtyřicet let od Švehlova (1873 – 1933) narození a osmdesát let od jeho smrti. Třikrát byl předsedou vlády a vždy, když dostal výplatu, zastrčil ji do zásuvky svého psacího stolu. Byl stále majitelem statku v Hostivaři, jehož výnosy byly dostatečně úměrné jeho potřebám finančním. Proto se po jeho smrti nalezlo mnoho těchto výplat ještě nedotčených v jeho pracovním stole. Což bude zřejmě pro mnohé naše vysoké úředníky jev nepochopitelný, zrovna tak jako známý výrok muže, jehož devadesáté výročí odchodu z toho světa jsme si rovněž v únoru mohli připomenout. Mám na mysli Aloise Rašína (1867 – 1923), který mnohé pudil svým výrokem o tom, že za práci pro stát se neplatí.

Ještě se vrátím k Antonínu Švehlovi. Absence jeho případného univerzitního vzdělání, které rozhodně nepodceňoval, byla vyvážena praxí a také selským rozumem, který nám v této době u mnoha politiků schází. Jinak by nemohl počátkem minulého století vést na svém statku mnohé učené disputace s profesorem Masarykem. A to v době, kdy ani jeden z nich netušil, jaké pozice jim osud v budoucím novém samostatném československém státě určil.

Leč, když jednou za předsedou vlády Švehlou přišli jeho dva straničtí kolegové s návrhem, aby jistý jiný jejich kolega získal vysokou státní funkci, ptal se Švehla na důvod jejich intervence. Proč by onen jimi doporučovaný straník, měl získat vysokou funkci. Jako by nestačilo, že je členem strany, což je bohužel dnešní velice častá praxe. Oni dva mužové nemohli své doporučení nijak zdůvodnit, protože šlo o pouhou stranickou intervenci. Pak si vzpomněli, že onen muž má dokonce dvě vysoké školy. Což byl sice úctyhodný argument, ale dle Švehly přece jen jako jediný důvod pro vysokou úřednickou funkci dost chabý. A tak jim odpověděl známým příměrem.

"U nás na statku bylo jednou tele, které cucalo od narození střídavě od dvou krav. A přece z toho telete vyrostl vůl." A bylo po intervenci.

Jak říká staré české přísloví, nikdo učený z nebe nespadl. S pokorou bychom měli přistupovat k odkazům našich předků, zejména k odkazům těch, kteří v životě mnohé dokázali. Nelze se o nich pouze zmiňovat v oslavných projevech, i když ani toho se nám v dnešní době moc nedostává. Stačí se z jejich zkušeností tiše a pokorně učit. Bohužel, i pokory se čím dál tím méně dostává například "mužům listopadu 1989" na rozdíl od "mužů 28. října". Ženy v to nevyjímaje.