Vyloučené lokality vytvářejí hlavně jejich obyvatelé

Kdyby si čtenář článku s názvem Chudoba a dluhy trápí vyloučené lokality nevšiml, že byl publikován v Právu 3. února, snadno by ho podle obsahu mohlo napadnout, že čte totéž, co bylo publikováno v uplynulých 30 letech již mnohokrát.

Opět se dočítáme o tom, že v těchto lokalitách jsou v bytech plísně, problémy se zatékáním a shnilými okny, že čtvrtina obyvatel je nezaměstnaná a více než polovina má maximálně jen dokončené základní vzdělání.

Opět se dozvídáme, jak nová vláda slibuje, že situaci vyřeší. Stejně jako všechny vlády před tím. A opět nám svá zjištění předkládá Agentura pro sociální začleňování, za jejíhož začleňování se počet vyloučených lokalit ztrojnásobil. Nic se nemění a začíná to být už skoro trapné.

„Vyloučené lokality vznikly masivně na počátku 90. let při privatizaci bytového fondu a rozpadu socialistického průmyslu... Romové byli řízeně stěhováni z center měst na okraj…,“ vysvětluje v článku Martin Šimíček z Institutu pro sociální inkluzi.

Přiznání souvislosti mezi vznikem vyloučených lokalit a romskou menšinou, jež je faktem, i když ji mnozí salonní ochránci lidských práv popírají, slouží panu Šimíčkovi ke cti, ale zdaleka to nevystihuje realitu. Každý ví, že tyto lokality nebyly vždy vyloučené a staly se zdevastovanými a vyloučenými součástmi našeho života až činností konkrétních lidí.

Každému musí být zřejmé, že i v článku uvedené „vlastnosti“ obyvatel mají s vyloučenými lokalitami jen málo společného. Nikdo nepopírá, že v lokalitách bydlí chudí lidé, ale ty najdeme kdekoli v naší zemi. Nedevastují však bytový fond a vyloučené lokality nevytvářejí. Ve vyloučených lokalitách bydlí hlavně ti, kdo k jejich vzniku a existenci přispívají, a to rozhodující měrou. Lidé bez práce, kteří uvízli v systému nárokových dávek, lidé bez i základního vzdělání a bez snahy na tom něco změnit nebo alespoň se přičinit o změnu způsobu života vlastních dětí, lidé devastující jeden poskytnutý byt a dům za druhým…

Pokud si tento rozdíl neuvědomíme, nemůžeme efektivně pomoci. Proto vyloučené lokality stále vznikají a my tomu jen přihlížíme. Ne s lhostejností, ale s vědomím toho, že kdokoliv poukáže na realitu, bude vzápětí napaden těmi, kteří s rádoby morální převahou v tom spatřují diskriminaci a rasismus nebo záminku k politickému radikalismu.

Z nástrojů k řešení máme k dispozici snad jen odhodlání. Rady vlády pro řešení romských problémů jsou léta obsazeny lidmi, kteří snad mají nějaký kontakt v romských rodinách, ale rozhodně nemají žádný vliv na řešení problémů. Ministři a zmocněnci pro lidská práva buď naprostým ignorováním reality přispívali spíše k rozdělení společnosti (Stehlíková, Kocáb, Dienstbier), nebo se alespoň pokoušeli o intelektuální formulování příliš složitých problémů (Chvojka, Válková). Mnozí z romských představitelů nejsou schopni přijmout realitu, a tak, jak ukázal třeba případ úmrtí Roma v Teplicích, svým mlčením nebo naopak vystoupením spolehlivě nasměrují majoritu ke stereotypnímu vnímání věcí.

K vážnému řešení problému nám zatím chybí poznání příčin. Opět čteme o příspěvku na bydlení (na neregulované nájmy regulovaný příspěvek?), o cenových mapách (k čemu, když nebudou sloužit k regulaci cen?), o zákonu o dostupném bydlení pro obce. (k čemu, když žádný příčetný starosta obce nechce ve své obci byty dostupné těm, kteří je a část obce změní ve vyloučenou lokalitu?). K vyloučeným lokalitám neodmyslitelně patří segregované školství, k němuž stejnou mírou přispívají rodiče romských i neromských dětí. A elitářské pohrdání praktickými školami, které poskytovaly a poskytují alespoň něco.

Vyloučené lokality ovšem jsou politickým, ale i morálním problémem ČR, ale nikoliv pouze v důsledku rasismu majoritní společnosti, jak nám to mnozí vnucují. Vidím příčinu spíše v malé ochotě zásadněji pozměnit svůj život u těch, kterých se to týká. Bez jejichž zásadní spolupráce tento problém vyřešit nejde. Že na tom má svůj podíl i státem vybudovaný, stále zbytňující a pro budoucnost těžko udržitelný systém nárokové kultury mandatorních výdajů, je zcela zřejmé.

Právo, 7.2.2022