V našich denících se dočteme leccos. Především se dozvíme, který politik řekl o jiném politikovi, že je prase, buran, žvanil, hajzl, kokot – a to jsou jen podstatná jména z nadpisů za jediný den. Se slovesy by to bylo ještě horší. Vadí mi to z řady důvodů, ale dnes chci zmínit jenom jeden: začarovaný kruh vulgarity a publicity (s hrubostí se do tisku dostanete snadno, s věcným sdělením hůře) vytlačuje nejen důležitá sdělení, ale i celá zásadní témata.

Jedním z takových témat je obsazení rady a ředitelského místa ÚSTR (Ústavu pro studium totalitních režimů). Ne že by se o něm nemluvilo vůbec, ale mluví se vlastně jen o personáliích a levicovém nebo pravicovém zázemí dotyčných osob. Přitom v pozadí probíhá debata o tom, nakolik byl komunistický režim totalitní, resp. zda ho lze označit za totalitní jako celek. A o to především jde.

Levicoví debatéři např. tvrdí, že normalizační dobu už za totalitu označovat nelze. Vrcholem debaty je tvrzení jedné z účastnic, že šedesátá léta taky ne. My katolíci to přijmout nemůžeme: řada předních katolických osobností (např. kněží Zvěřina a Mádr, profesorka Vacková) se na Velkou amnestii roku 1960 nevrátila a setrvala v lágrech ještě léta po ní.

Co to vlastně je, totální stát, resp. totalitní režim?

Základní charakteristikou totálního státu je, že prosazuje jednotu státu a společnosti. Upírá proto lidem, společnosti právo na jakoukoli změnu státního systému. Proto potřebuje vyřadit politický pluralismus. "Okamžikem zrodu totalitního státu je nastolení stranického monopolu," píše právní teoretik Johannes Messner. Z tohoto stranického monopolu se pak odvíjí ustavení jednotné, povinné ideologie, díky níž stát ztrácí svůj instrumentální charakter a zcela proniká do života společnosti i jednotlivých lidí. Právní teoretik a obhájce totálního státu Ernst Forsthoff proto vytýká starému buržoaznímu státu, že nedokázal dát společnosti a jednotlivým lidem obsah života. "Jednota státu a strany," píše Forsthoff , "je v první řadě duchovně-politická a znamená závaznost nacionálně-socialistického světového názoru i programu pro stát ve všech jeho formách."

Tento koncept státu byl u nás nastolen komunistickým převratem a za čtyřicet let se nijak zásadně nezměnil. Odpovídal v zásadě Messnerovým definicím: autorita státu byla neomezená, jednotlivec neměl vůči státu žádná práva, politická vůle šla výhradně shora dolů, všechna podstatná rozhodnutí se činila jen ve stranicko-vládních špičkách, parlamentní zastoupení odráželo pouze vůli strany a vlády, bylo nástrojem jejího sebeprosazování. Šlo o policejní stát bez instituční kontroly výkonu státní moci, veřejné mínění se oficiálně neprojevovalo, svobodné sdružování neexistovalo. Stát si činil nárok na majetek občanů, soukromé vlastnictví neexistovalo (hranice osobního vlastnictví byly nejisté).

Člověk byl pouze prostředkem pro službu kolektivním cílům státu, což obhájci totality považovali za pokrok. Totalitní pojetí, slovy Forsthoffovými, znamenalo "odmítnutí epochy, kdy se stát rozbíjel o jednotlivce a o jeho nároky na štěstí a svobodu. ... Liberální svoboda byla autonomií buržoazní společnosti, jež se tímto požadavkem zříkala své historicko-politické odpovědnosti." Proto, jak už Forsthoff vysvětlil, "právě mladá poválečná (rozumí se 1. světová válka, mf) generace pochopila, že státnost buržoazního ražení je jen zdánlivá, a přihlásila se k totálnímu státu."

Z tohoto pohledu se zdá jasné, že komunistický režim je nutno chápat jako totalitní až do listopadu 1989. To naši socialisté odmítají a proto také odmítají instituci ÚSTR. Vytýkají jí, že už svou koncepcí si troufá hodnotit dějiny. Ale odvahu hodnotit dějiny přece musíme mít, máme-li se rozhodnout, jak v nich budeme pokračovat.