Symboly, titulky a mediální zkratky definitivně porazily poctivou politickou analýzu. Takový dojem aspoň vyvolávají komentáře hodnotící střídání na čele Občanské demokratické strany a vývoj kampaně před květnovými sněmovními volbami.

Stačí, aby byl politik kultivovaný a bez osobních afér - a je hned pasován na ideálního správce země. Naopak jeho protějšek „dojede“ klidně jen na svoji samolibost. Voliči se už i v očích některých renomovaných novinářů stali hloupými, línými a snadno manipulovatelnými bytostmi. Na demokracii je zhusta chválen princip reprezentace: lidé pověří ty nejkompetentnější a nejvzdělanější, aby za ně vládli. Nejlépe striktně, bez zbytečných ohledů a klidně i proti momentálním náladám těch, co si je zvolili. Jen chraň bůh, aby vzali věci do svých rukou přímo samotní občané, to by pak ta vláda lidu dopadla!

Pokusím se zde proto načrtnout pokornější pohled, opřený o dílčí znalost politických procesů a utváření voličské vůle.

Petr Honzejk před časem v Hospodářských novinách vykouzlil zajímavou paralelu: „Při prvních volbách, které následovaly po dekolonizaci belgického Konga, se ucházelo o přízeň voličů několik set politických stran. Slibovaly všechno možné. Některé dokonce, že vzkřísí mrtvé. Civilizačně nadřazené úsměšky, prosím, stranou. Sliby české levice mají obdobnou povahu. Nebo jinak: Jsou sekularizovanou podobou téhož.“ Od tohoto úvodu dospěl Petr Honzejk až k závěru, že v následujících tuzemských volbách svedou boj o voliče šamanismus a racionalita.

Minulý týden zase v tomto pořadu rozebíral Karel Hvížďala telefonický rychloprůzkum agentury Median pro Mladou frontu DNES, podle kterého si přes 53% respondentů myslí, že by Petr Nečas byl lepším premiérem než Jiří Paroubek, jehož si za ministerského předsedu přeje 35% dotázaných. Karla Hvížďalu ale zarazilo, že jen 27% respondentů soudí, že ODS má po změně volebního lídra větší šance na volební vítězství. Vyvodil z toho nelichotivý závěr o pohodlnosti občanů. Ti si podle něj například řekli: „Pan Nečas by byl sice lepším premiérem, ale nevím, proč bych si měl kvůli tomu kazit víkend a chodit k volbám či měnit staré rozhodnutí volit někoho jiného.“

Kdyby u nás podobné uvažování skutečně zakořenilo, bylo by zle. Volby bychom mohli nahradit losováním, smrsknout parlament na třicet a vládu na deset křesel. Jsem ale optimistou a věřím, že volič se rozmýšlí jinak, pečlivěji, než jak mu někteří kolegové podsouvají.

Stokrát si můžu myslet, že by pan Vomáčka byl lepším předsedou vlády než pan Kadrnoška. Chodil by jak ze škatulky, umytý, voňavý, trousil vtipné bonmoty, skvěle reprezentoval zemi a kabinet řídil jako špičkový manažer. Do praxe by však uváděl program, který dokáže uspokojit jen okrajovou část populace. Měl bych ho snad přesto volit?

Zdaleka není zanedbatelné, kdo stojí v čele vlády. Ovšem pouze hodně povrchní jedinec by nadřazoval tvář a povahu lídra nad věcný obsah jeho sdělení a nad politický program, který se svojí stranou hájí.

Obratem se může vrátit námitka, že lidé podléhají partajím s populistickými sliby a masivními marketingovými kampaněmi, aby se pak po volbách hodně divili a dlouze léčili z kocoviny. Jenže podobně naletět lze jednou, maximálně dvakrát. Člověk se spálí a příště bude moudřejší. Naše obnovená demokracie ale už oslavila dvacáté výročí a máme za sebou nespočet voleb do zastupitelstev nejrůznějších úrovní. Lidé znají své strany a dobře tuší, co mohou od jejich představitelů čekat. Mnohem vážnějším vodítkem než med kolem úst jim při rozhodování je osobní zkušenost. Vědí, jak ta která partaj dokáže řídit vládu, kraj nebo obec, a mají povědomí o její schopnosti vypořádávat se se zbloudilými ovcemi. Tedy žádné belgické Kongo, žádné zápecnictví.

Schválně se v tomto příspěvku vyhýbám kádrování modrých, oranžových, zelených a všech dalších. Etablované strany jsou v České republice dobře vypočitatelné. Jejich recepty, ať už konzervativní, sociálně demokratické či jiné, jsou legitimní a mají svou váhu. V určité době jsou populárnější ty, jindy zas ony. Jednou vyhraje ODS, podruhé ČSSD. Není důvod vidět v sympatizantech občanských demokratů asociály nebo ve stoupencích sociálních demokratů flákače a nemakačenky. Stejně tak je velmi nepřesné hodnotit strany podle jejich předsedů. Vezměte si trojici Zeman, Špidla, Paroubek. Anebo trio Klaus, Topolánek, Nečas. Každý jiný typově, povahou, vzděláním. To abychom snad volili chvíli levici, chvíli pravici. Leč elektorát jejich stran je naštěstí stabilizovaný.

Proto až opět někde dojde k personálnímu střídání, věnujme raději více pozornosti tomu, jak bylo v té které partaji otřeseno s ideovými pilíři, programem, vnitřními strukturami či způsoby komunikace. Vždyť není asi starší a banálnější trik než připlácnout novou nálepku na konzervu s dávno prošlou náplní.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6