21.10.2019 | Svátek má Brigita


SPOLEČNOST: Je těžké

18.3.2013

Je těžké říkat někomu, kdo se cítí stísněn, že je to jinak. Nezáleží na tom, zda je naše situace opravdu tak těžká, jak si myslíme - a ono to tak může být, nebo zda je nám ve skutečnosti docela dobře - a ono to tak může být - ale jsme zúzkostněni situací a obavami a rozčilením někoho jiného. Nálady a stresy jsou přenosné, nakažlivé. Jsme všichni součástí téhož; je-li na tom někdo bez svého zavinění špatně, cítíme se nedobře i my sami. Obzvláště rozčilení je výsostně nakažlivé, rozčilení si počíná jako epidemie, a našinec má velkou pohotovost k zášti.

V roce 1989 jsme způsobili, nebo nám byl způsoben, nakonec to vyjde nastejno, připojili se všichni nebo skoro všichni, velký listopadový samet. Snili jsme si svůj sen o návratu do poklidné první republiky. Ani jsme nepostřehli, že jsme s tím sametem vpadli do globálního přelomu.

Nezaměstnanost stoupá po celém světě, ceny všeho stoupají, platy u nás jsou trvale výrazně nižší než v západní Evropě nebo USA, zatímco ceny vyšší. Navíc jsme si už dávno navykli honorovat vysoce odbornou práci, například vědců, všech, kteří nejsou součástí státní správy ani nevytvářejí okamžitý hmatatelný produkt, hluboce pod úroveň, jako by to byl jenom koníček z rozmaru.

Spíláme politikům, ale nehluboko pod hladinou našeho spílání je skalnaté dno pravé příčiny věcí, skrývá se tam cosi neřešitelného ani volbami, ani revolucemi. Ostatně - po revoluci obvykle následuje občanská válka. Je to dáno předchozím strádáním, rozčilením, rozvratem hodnot. (Tomu se zřejmě chtěl vyhnout Václav Havel se svou devizou Nejsme jako oni. Nejsem havlistka, ale tohle mu přiznám.) (Stejně jako nejsem karlovec ani zemanovec.) To, co se tu dělo a děje, mi nějak připadá jako občanská válka vedená nenásilnými, ale stejně účinnými postupy - totiž finančními. Kolikrát člověka někdo podvedl, ošidil, okradl… Nepoctivý zisk se pak investuje do zbytečností prodávaných za nepřiměřené ceny. Je to ekonomika postavená na lži.

Za ty ceny si do jisté míry můžeme sami. Nikdo nás nenutil v době těsně polistopadové, abychom přivykali obchodníky na to, že nám můžou prodat cokoliv za jakékoliv ceny. Přesto jsme to kupovali - mizerné německé jogurty, prý lepší než ty naše, mizerné výprodejové svršky, serepetičky. Ani ten luxus nebyl luxus, ten tu ostatně není dodnes. Pomáhali jsme obchodníkům udržovat vysoké ceny, tím, že jsme to prostě "museli mít". Svého času se vznesl dotaz na ty cizí obchodníky a zdejší zprostředkovatele: Jak to, že je u nás všechno dražší? Odpověď byla prostá a drzá: Je vás málo, jste malý trh a my ty peníze prostě chceme. A my jim je dáváme.

Polovina krámské ceny knih jde knihkupcům. Z druhé poloviny platí nakladatelství tisk, redakci, autory. Polovina vstupného z multiplexových kin jde jejich majitelům. O zbytek se podělí tvůrci filmu: produkce (včetně kulis, kostýmů atd.), režie, scénář, herci.

DPH, již považuji za jeden z největších finančních podrazů, nejen u nás, lze zvyšovat téměř donekonečna, rozhodně průběžně, ale není ve světě vlády, která by pravdivě sdělila, na co ji využívá. (A nikdo, snad ani správní rady bank, neví pořádně, co všechno vlastně banky vlastní a kde na to vzaly. Ty nemovitosti stavěné developery, aby bylo co zastavit, částečně se tím oddlužit, a získat tak další úvěr na další developování? Po Praze je spousta prázdných bytů ve starých domech a neprodané nově postavené byty. Nejsilnější generace, ta válečná, začíná pomalu odcházet. Zůstanou po ní další prázdné byty. Kdo v tom bude bydlet? Duchové? A ti budou chodit do bank a zadlužovat se. Protože věda je mocná a ví a umí hodně; už zvážila duši - 21 gramů. A určitě vbrzku bude umět z těch jednadvaceti gramů vyrobit entitu schopnou si zařídit úvěr. A ten pak, protože skoro každý umřelý má nějaké potomky, budou platit jeho děti a vnoučata.) (Pošlete mě do Hollywoodu.)

Už v devadesátých letech minulého století byl hrubý domácí produkt USA tvořen z 11% přímou produkcí, zbytek vznikal finančními operacemi. Je to nebezpečný stav a byla jen otázka času, kdy se to zvrtne. Ten nepoměr se stále zhoršuje.

Asi nemusím připomínat, co to znamená pro společnost: mimo jiné životní prázdno. Bude přesouvání peněz nemnoha jedněmi, což není zrovna tvůrčí aktivita, pro jiné to bude dřina stále týchž úkonů u pásu nebo šicího stroje (dokud to nepřevezmou automaty) nebo v obchodech (tam už jsou taky samoobslužné pokladny), nebo v lese při kácení stromů - taky dřina. Pouze obživa. Anebo život na dávkách či z renty - málokdo se umí zaměstnat jinak než koukáním na TV, poflakováním nebo stupňováním radovánek, podle toho, nač finančně dosáhne. Lidí pracujících bude čím dál míň, to už spočítali. Nečinnost člověka ničí, ať je dána přemírou bohatství nebo chudobou. Jediní, kdo se zachrání, budou řemeslníci, pokud tedy nějací budou. Odborná učiliště a školství jsme přivedli k rozvratu, vedeni iluzí, že řemeslem budoucnosti je právničina, management, práce v sekretariátu, ekonomie. Představou, že jedině vysoké školství má nějakou cenu. Má cenu, určitě, ale úroveň současných absolventů?

Žijeme v přelomové době. Kdekdo s tímhle pojmem operuje, obvykle je vztažen k duchovnímu vzestupu. Jenže ono to má velice konkrétní obsah: spousta činností je řízena počítači a automatizována. Pracovní místa ubývají zhůvěřilostí politiky: co takové malé firmy? Drtí je složité, zbytečné a stále se měnící předpisy. Nemohou zaměstnávat lidi, mají co dělat, aby se udržely nad vodou. Ale nejen politici za to můžou: místa ubývají také proto, že to stroje udělají rychleji, lépe a levněji. A neodmlouvají. Mnoho nezaměstnaných je nezaměstnatelných, protože pro ně není práce, kterou by dělali lépe a levněji než stroje.

Co dokážou stroje natropit v celospolečenském měřítku, předvádějí úřady. Předesílám: ta paní na matrice, co mi vydá novou občanku, zaznačí, že jsem se přestěhovala nebo se mi narodilo dítě, i ta paní, co mi zkontroluje daně, nebo ten pán, co mi dá řidičák, ti jsou důležití. A další. Ale co dělají vyšší úředníci, na ministerstvech a podobných úřadech… Jsou samozřejmě i tam lidé věci znalí a odpovědní. Jenže - každý nový ministr má své lidi, a ti mají své lidi a příbuzné… Jejich lenivost a hlupství dokážou znechutit a vyštvat ty zdatné a slušné. Mám s úřady své zkušenosti a pochopila jsem jedno: úřady se nudí, a přitom musí dokázat svou nezbytnost. "Já to vím nejlíp!" Takže plodí stále nové předpisy, bazírují na zbytečnostech, zdržují. Má to pomůcku: počítače. Je velice jednoduché napáchat ve Wordu nebo Excelu další zvídavou tabulku, předpis, rozeslat to na třicet adres k připomínkování (každý referent, každý expert se rád připojí), udělat zápis z jednání a zase to rozeslat na třicet adres a vrchnosti a pak - pořád dokola - po nějaké době v tom Excelu či Wordu přidat pár řádek navíc a udělat z toho všeho závazný předpis pro všechny ostatní občany. Kdyby měli jen psací stroje s tvrdou klávesnicí, rozmysleli by si to. Můžete si myslet, že přeháním. Nikoliv. Sled měnících a stupňujících se požadavků a nařízení je hrozný. A nikdo se nezeptá, zdali na to ty úřady mají právo.

S množícími se předpisy, jež je namnoze těžké pochopit, natož jim dostát, stoupá potřeba dalších úředníků - tam, kde ty předpisy vymysleli a stále je dopracovávají a hodnotí jejich dodržování, i tam, kde se jimi mají řídit. A ti, co se mají oněmi neustále se měnícími, složitými a zdravému rozumu se vymykajícími předpisy řídit a pořád vyplňovat nějaké hlášení, jsou v trvalém stresu. Úředníci, obávám se, budou profesí, jež bude bobtnat.

Pak se ale může stát například toto: svého času ministryně zdravotnictví na návrh hlavního hygienika, oba lékaři, ale hlavně úředníci, vydala příkaz, že koblihy se z hygienických důvodů smějí prodávat jen balené. Kontroloři měli spoustu práce. Pokud vím, koblihy (kynuté těsto) se skládají hlavně z cukru, škrobu, tuku, vody. Zabalte teplou koblihu, a kvasinky a bakterie si pomňoukají. Naštěstí ten předpis přišel ke zrušení. Jako ukázka úřadování byl ale rozkošný.

Podobně jako úředníků vzrůstá i počet manažerů čehokoliv. A mění se vztah k práci. Jsme zemí, v níž se na jedno místo v přípravně lahůdek přihlásí sto lidí, z nichž devětadevadesát chce být manažerem. Jediný byl ochoten krájet salámy a dělat chlebíčky. Zahraniční majitel jen zíral. Přezíravé dělení práce na "elegantní" a podřadnou tu nastalo už v padesátých letech minulého století, kdy tzv. dělnické kádry byly vyzvedávány z dílen do kanceláří. "Dělá v kanceláři." Kdo zůstal v dílně, jako by byl něčím míň. A 70 000 úředníků a intelektuálů šlo do výroby, prý z ideových důvodů a taky proto, aby se snížila administrativa. Místo toho stoupla.

Je nás zhruba deset a půl milionu. Přibližně dva a půl milionů tvoří příjmy státu. Ostatní jsou státní úředníci, jiní státní zaměstnanci (včetně učitelů, hasičů, vojáků atd.), zákonodárci specialisté vědečtí a další, techničtí odborníci, nezaměstnaní, invalidé, důchodci, děti a mládež. Učitele, zdravotníky, techniky, vědce i umělce potřebujeme. Většina nezaměstnaných o svou nezaměstnanost nestojí. Důchodci si svou penzi předplatili, mladé lidi život teprve čeká. Úřadování v krámě neprodáte, nikdo se po něm ptát nebude, a i úřadování mohou do značné míry dělat stroje. Jestli to tak půjde dál, budeme žít na příděl, u televize, evidovaní a sekýrovaní politiky, úředníky a počítači. (Možná mě pošlete do Hollywoodu.)

Tato doba je přelomová. Žijeme v krizi, ekonomické, ekologické i mravní, umocněné technikou, jejíž vliv nejsme schopni uvážit. Není čas na dohadování, jestli je to zatracené dědictví socialismu nebo zatracený příspěvek kapitalismu, co je levé, co pravé, natož aby byl čas na poměřování noblesy a luzovitosti - ostatně říkat, že ostatní jsou prasata a lůza z paneláků, není noblesní a šlechtický titul někoho jiného, nadto užívaný protiprávně, to nepřikryje. Tato doba je krizová a chce krizový management.

A já z psychologie vím, že každá krize otevírá novou cestu. Docela by mě zajímalo, jestli se vůbec někdo zabývá tím, co nabídnout lidem, jak je kam k čemu dobrému nasměrovat, v této době, kdy máme stroje, jež umějí téměř cokoliv, a spoustu volného času a lákadel, a taky spoustu nepravostí; a prostoru k závisti, zášti, nadutosti. Představa, že to vyřeší narkotizační únik k televizi a počítači a drogám ať legálním či nelegálním, je nejspíš bludná. Abychom se nepobili…

Nevím, proč jsem si vzpomněla, že když jsem byla malá, chodila jsem si hrát na veřejná hřiště, zadarmo, a ta hřiště byla hojná a uklizená, polámané bylo opravováno. Měla hlídače, jenž byl současně údržbářem. V tomhle převzal socialismus tradici první republiky. Hřiště mizí, máme fitcentra. For adults only.

Pod okny mi jezdí auto s tlampačem a vyzývá k účasti na jakési protivládní demonstraci.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.