7.8.2022 | Svátek má Lada


Diskuse k článku

SPOLEČNOST: Je těžké

Je těžké říkat někomu, kdo se cítí stísněn, že je to jinak. Nezáleží na tom, zda je naše situace opravdu tak těžká, jak si myslíme - a ono to tak může být, nebo zda je nám ve skutečnosti docela dobře - a ono to tak může být - ale jsme zúzkostněni situací a obavami a rozčilením někoho jiného.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
J. Jurax 19.3.2013 0:52

Jen bych si dovolil podotknout

že podobné texty se dají nalézt v zažloutlých tiskovinách z dob, kdy dámy nosily krinolíny a i z dob pozdějších. Doba vymknuta z klouvů šílí, nemrav se rozmáhá a jistoty se kácí ... co bude v roce 1900? V roce 1925? V roce 1985 (to měla mj. celosvětově dojít ropa podle nějakých dvacet let starých prognóz). A co bude v roce 2000? V roce 2050?

Na druhé straně - když netrpíte stihomamem, neznamená to, že po vás nejdou ... V roce 1918 by nikdo neřekl, že za dvacet let bude další, ještě horší válka ... a v roce 1945 by nikdo nedal ruku do ohně za to, ze za dvacet let ještě horší válka nebude ...

J. Novotný 18.3.2013 17:50

hřiště

Nevím jakou paměť má pisatelka článku a na jakou dobu vzpomíná. Já už dosti pamatuji a jak chodím s vnoučaty na různá hřiště, tak je obdivuji. Jsou srovnatelná s těmi, která jsem obdivoval během cest ve Švýcarsku, Francii, Švédsku a pod. Ze svých dětských let si pamatuji spíše nesrovnatelné prašné plácky. V organizované tělovýchově to bylo lepší a nebyla tak náročná na peníze jako dnes, protože ji stát štědře dotoval.

M. Suková 18.3.2013 18:22

Re: hřiště

Jsem ročník 1944, tak si to odvoďte. Zdravím.

M. Suková 18.3.2013 18:25

Re: hřiště

Taky ale pamatuji, jak později tolik chválený otec Jandera všechny vyhazoval ze hřiště, pokud nebyl členem Rudé Hvězdy. Poslední dobou se v některých čtvrtích Prahy objevují hezká dětská hřiště, obvykle za dotace EU - sama jsem pomáhala při projektové přípravě žádosti na hřiště (mimo Prahu), ale jinak je to dost málo a dost pomalu. Obvykle se to zarazí o nějaké developerské záměry.

M. Kosejk 18.3.2013 17:18

trpím, trpíš, trpíme...

Jeden čas jsem chodil s ženskou, která neustále trpěla. Všechno bylo pro ní utrpením a všichni ostatní byli na světě jen kvůli stupňování jejího utrpení - tak si to alespoň ona představovala, si já myslím.  Zní to lapidárně, ale bylo to fakt k nesnesení. Když jí někdo šlápl na nohu, tak jí  to určitě udělal naschvál. Když jí předběhnul někdo ve frontě v krámu, tak z toho měla téma na zbytek dne, jak prý zase byla ponížena nějakým hajzlem. ... Prostě život vnímala jako neustálou řadu protivenství, která mají za cíl jí ublížit.

No co? S babou jsem se rozešel. Ale nevím, jak se může tehle národ rozejít s všemi těmi trpitelskými negativisty bez porušení podstaty demokracie.

A mimochodem - jedna z největších škod, které Havel napáchal, spočívá v tom, že přesvědčil mnoho pitomců, že demokracie není systém vládnutí a souboj ideí, ale že demokracie má zaručovat morálku. 

J. Schwarz 18.3.2013 11:34

jenom pár připomínek -

obdiv k cizímu aušusu jsme si vypěstovali už za socíku, kdy dovozové zboží bylo jen v "Tuzexu" pro privilegované. A co je těžce dostupné má vždy pro většinu lidí vyšší status. Pamatuju, že jako dítě  jsem si vůbec necenil hrušek, kterých jsme měli plnou zahradu a babička je rozdávala sousedkám aby se nezkazily, zato o pomerančích a banánech jsem si myslel že bych je mohl jíst pořád a jak šťastní musí být ti, kterým rostou na zahradě namísto hrušek. Dnes si banán nekoupím jak je rok dlouhej  a vůbec mi nechybí, častěj než pomeranč koupím hrušku ikdyž je dnes 2x dražší než banán. A ta hřiště? Kdo by se o ně staral,  když spíš než ocenění dnes hrozí provozovateli soudy a kriminály za každý náhodný úraz a díky předpisům "chránících děti" přijde takové hřiště na miliony? Nepamatuju doby, kdy člověk co spadne ze stromu zažaloval obec za to, že pod ním nebyla matrace. Dnes, díky "pokroku" už něco takového možné je. Tak se nedivme!

R. Hroza 18.3.2013 10:24

dobrý článek

..ale trochu smutný. Někdy si říkám, že je vlastně dobře, že už jsem tak starý. Ale co děti a vnoučata. Než na to přijdou může být i pozdě?

V. Němec 18.3.2013 6:36

Každý by měl

Každý by měl hovořit ( psát) sám za sebe já například na politiky nežehrám nebudu se rozepisovat co dalšího co dělá autorka nedělám. Proč pokládám za potřebné se takto ozvat? Protože si myslím že je

to obecná potíž jenž překážkou v obecné diskuzi a proto důvod k hádkám a zášti

V. Ondys 18.3.2013 8:58

:))))))) Mne vždy nejvíc pobaví, když se s někým podělím o svou zkušenost

a on mne začne horlivě :)))))))) přesvědčovat v zájmu nějaké :)))))))))) představy! A pokud mne na závěr začne ještě urážet, tak to jeho omílání omšelých manter natlučených do hlavy nemá nejmenší chybu.

V. Ondys 18.3.2013 4:17

:))))))) Člověk má vždy naději, i když se lidi chovají jako šílenci

„Nepřítel (Napoleonova Grand Armée) se neustále přibližoval k Moskvě, ale chování Moskvanů nebylo v této situaci o nic vážnější než předtím, stalo se naopak ještě lehkovážnějším, jak bývá pravidlem u lidí, kteří vidí blížící se nebezpečí. Tváří v tvář takovému nebezpečí se v duši člověka vždy ozývají dva stejné silné hlasy: Jeden hlas plný porozumění na něj naléhá, aby si uvědomil vážnost situace a našel prostředky slibující záchranu; druhý hlas jej s ještě větším soucitem přesvědčuje, že je těžké a mučivé myslet na nebezpečí, když stejně není možné vše předvídat a zachránit se před všeobecným děním a od těžkých věcí odvrátit, dokud tu ještě nejsou, a raději myslet na něco příjemnějšího. Když je člověk sám, uposlechne zpravidla první hlas, ve společnosti se však řídí spíš tím druhým. A tak tomu bylo i nyní s obyvateli Moskvy. Nikdy se v Moskvě nežilo tak vesele jako v tomto roce.”

L. N. Tolstoj, Vojna a mír, III/1/

J. Novotný 18.3.2013 1:30

Madam - všechna čest!

Je dobré definovat situaci, protože už z konstatování samotného plyne řešení. Je dobré, že máme na vybranou: buďto si přiznat trpkou pravdu a chovat se podle toho, nebo nadále ignorovat latentní katastrofu, dokud se tato nepromění v katastrofu zřejmou i ignorantům. Zdali skutečným elitám dojde, že došlo k zvláštnímu historickému jevu, že totiž nastala doba, kdy je nebezpečné mlčet?