Otřepala se druhdy liberální média. Zbyněk Petráček 17. února v Lidových novinách vypeskoval krasobruslaře Tomáše Vernera za exhibiční jízdu před vůdcem Severní Koreje Kim Čong-ilem: „Tomáš Verner není soukromník utržený ze řetězu. Před rokem reprezentoval na olympijských hrách Českou republiku a za tři roky by klidně mohl jet zas.(…) Aby bylo jasno, krasobruslařská exhibice při oslavě komunistického vraha není sport, ale politika par excellence. Je i politikou české reprezentace?“

Co s tím? Zakázat Vernerovi cesty do nevhodných zemí? Vyřadit jej z reprezentace - za to, že si bruslí, kdy chce, kde chce a před kým chce?

O čtyři dny později tentýž autor vznesl dotaz, proč Verner, který se přes desítky nabídek ročně účastní „tak asi pěti“ podobných akcí, nechal svým sítem projít zrovna KLDR. Třeba kvůli penězům, odpovězme všem hlasatelům trhu. Již léta přeci od klasika víme, že peníze nesmrdí a neexistuje rozdíl mezi čistými a špinavými. Zbyněk Petráček tamtéž přirovnal Vernera k Lídě Baarové, herečce známé románkem s nacistickým ideologem Goebbelsem. Patrně i ona si měla dávat pozor, kam ji a) srdce, b) peněženka (nehodící se škrtněte) táhne. Nad soukromím a svobodou jednotlivce zde velí politika a její vykladači.

Možná někoho překvapilo, že vůči Kaddáfího Libyi pan Petráček tak přísný nebyl, když v LN našel 22. února pochopení pro opatrný (či spíše cynický?) postoj ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Vysvětlení vězí v Petráčkově postřehu, že „Kaddáfí posledních let je aspoň jakž takž spolehlivý partner.“ Opět žádná novinka. „Hodní“ diktátoři nám jdou na ruku, „darebáčtí“ (Kim Čong-il, Lukašenko…) mají tvrdou palici. Jak se jedni i druzí chovají ke svému obyvatelstvu, je vedlejší.

Zajímavou představu o demokracii a svobodě slova mají také pražští zastupitelé za TOP 09. Před týdnem prosadili usnesení vyzývající k rezignaci komunistickou poslankyni Martu Semelovou. Nelíbí se jim, že ve sněmovní debatě nad zákonem o protikomunistickém odboji popřela historická fakta a zločiny komunistického režimu. Údajně vykreslila obraz komunistického režimu „jak vystřižený z propagandy 50. let“. Ano, z té doby, kdy se přijímaly masové výzvy a sepisovaly odsuzující dopisy. Povědomé, že.

Poslankyně Semelová nadzvedla i moje mandle. Spolu s Miroslavem Grebeníčkem v parlamentu zařízla seriozní debatu nad neseriozní předlohou. Ochotně jí však extrémní názor dopřeji, vždyť mluví z duše nemalé části národa. Zamčená ústa ještě neznamenají zamčené mozky. A nalévat lidem do hlav zákonem danou pravdu není dvakrát prozíravé. Leč, marná sláva, schopnost vést diskusi a šermovat argumenty (nikoli jen výhrůžkami) zvolna ztrácíme.

Ruku v ruce se zákonem o tzv. třetím odboji, který by měl opět hodnotit a interpretovat minulost, jde nápad koaličních poslanců snížit prominentům komunistického režimu důchody a poskytnout je obětem totality. Než - oslnění zábleskem historické spravedlnosti - začneme tleskat, všimněme si vzpomínky historika Jana Rychlíka na 17. duben 1953, kterou nedávno otisklo Právo. V ten den bylo přijato vládní nařízení č.22/1953 Sb. „o úpravě důchodů z důchodového zabezpečení a zaopatření osob nepřátelských lidově demokratickému zřízení“. Tenkrát se bralo těm, co „horlivě sloužili dřívějšímu kapitalistickému řádu a vdovám po nich, jestliže tyto osoby projevují nepřátelský postoj k lidově demokratickému řádu“. Dnes má být vše zrcadlově: namísto prominentů první republiky budou platit prominenti komunistické éry. O tom, že bychom měli eventuální majetkové křivdy spáchané na někdejších disidentech řešit všichni společně, ze společného rozpočtu, pokrytecké a opožděné radikály nenapadlo.

A aby bylo vše spláchnuto z jedné vody, koketuje vládní koalice s myšlenkou na zákaz KSČM (prostřednictvím podání k Nejvyššímu soudu). Doby, kdy se komunisté české pravici hodili (při tažení proti integrované Evropě, v nadhazování národoveckých témat, při prezidentské volbě…), jsou ty tam. Teď by jejich zákaz mohl oslabit chór kritický vůči stále agresivnějšímu mafiánskému kapitalismu.

Kdyby mi někdo před dvaceti let řekl, že jednou budu hájit baviče diktátorů, fanynku stalinismu a celou komunistickou stranu, nevěřil bych. Pravicovým zastáncům vize svobody a individuálních práv jen pro vybrané se to podařilo. Jenže co si počít: o návrat starých časů, byť v převráceném gardu, totiž opravdu nestojím.

Deník Referendum, 24.2.2011