Musím říct, že tak dobře, jako jsem se bavila poslední týden, jsem se nebavila už dlouho. Snad jsem se mohla i zlobit. Snad jsem mohla být pobouřena. Snad jsem mohla být otrávená.

Celkem jistě by na mém místě leckdo tyhle pocity zažíval. Ale já se přiznám: Nemohu se přimět vidět to jinak, než jako dokonalý fór fórů, mistrný vtip, který se nedá vymyslet, který se může přihodit jen jako kouzlo nechtěného.

Napoprvé jsem se chichotala, když můj manžel Vladimír Pikora napsal pro webový Reflex článek, v němž uváděl, že jistá menší část lidí začala šikanovat většinu. Jde o cyklisty, ale ne všechny – jen o ty, kteří na kole jezdí nikoliv proto, že je baví sportovat, nýbrž proto, že věří, že tím zachrání planetu. A ačkoliv jich je jen malý počet proti motoristům, pasují se do role intelektuálně nadřazených lidí, kteří mají dojem, že mají morálním právo diktovat ostatním, co nejvíc různými záměrnými dopravními uzavírkami ztrpčovat život motoristům a jsou při tom velmi agresívní.

Příčinou mého pobavení se nestal Pikorův článek sám o sobě, ale jedna z (mnohých) reakcí na něj. Manželovi totiž vzápětí dorazila zpráva, v níž jedna z těchto zmiňovaných osob Pikorovi vyhrožuje rozbitím huby. No není to vtipné?! Osoba, kterou naštvalo, že je označována za agresívní, se ohrazuje výhrůžkou? Lze si přát lepší usvědčení z agrese?

Výhrůžka, kterou obdržel manžel jako reakci na článek, v němž popisoval agresivitu některých aktivistů

No a neuplynuly ani tři dny a situace se v bledě modrém opakovala, tentokrát ovšem v mém případě. Na Facebooku jsem okomentovala zprávu, podle níž Trump zvažuje zrušení mnoha genderů. Napříště by podle něj mělo být pohlaví jen dvojí, a to na základě DNA. V reakci na to jsem vyzvala, nechť se každý cítí, kým se cítit chce, ale současně jsem se pozastavila nad tím, zda náhodou není slovně devalvován výraz „právo“ – za skutečná práva bychom měli považovat přirozená lidská práva (jako právo na život aj.) a nešermovat s tímto pojmem tehdy, pokud jde o výdobytky sociálního státu, které jsou spíš „společensky odsouhlasenou zvyklostí“.

No a i v tomto druhém případě se příčinou mého nesmírného pobavení stal fakt, že potrefená husa zakejhala. Můj velmi svobodomyslný příspěvek vyzýval, aby se každý cítil, jak chce. Lze si představit liberálnost a svobodu větší?! Jenomže někoho se dotklo. Někoho, kdo měl pocit, že má-li sexuální menšina STEJNÁ práva jako každý ostatní, je tím sexuálně „diskriminována“. Tedy v překladu někdo, kdo měl pocit, že svět je v pořádku jen tehdy, má-li sexuální menšina VÍC práv než kdokoliv ostatní, a to nikoliv na základě schopností, vzdělání, svého zaměstnání, přínosu pro svět... a tak dál, ale jen na základě toho, že se někdo narodil s nějakou orientací. Ten někdo dotčený se ohradil, Facebook jeho námitku vzal za věcně správnou, a můj příspěvek zablokoval.

Můj post na Facebooku, který údajně napadá sexuální menšiny a tím odporuje pravidlům komunity, takže musí být zcenzurován a zablokován. (Nevíte prosím náhodou někdo, čím sexuální menšiny diskriminuje??)

No není to vtipné? Osobu, kterou naštvalo, že se já vymezuji proti diskriminaci a vyzývám k tomu, aby každý měl právo cítit se, oblékat se, chovat se, jak chce, se proti mně vymezuje mou blokací, tedy mou diskriminací, tedy mi odepírá svobodu slova? Lze si představit lepší usvědčení z diskriminačních praktik?

Něco vám řeknu. Politická korektnost je snaha přimět lidi, aby se naučili lhát – tedy aby říkali něco jiného, než si myslí. Politická korektnost mě už dneska vlastně ani neštve. Kdepak. Vztek je zbytečně silná emoce, kterou si tenhle konstrukt nezaslouží. Můj někdejší vztek se změnil v něco mnohem jednoduššího. Dneska už politickou korektností jenom prachobyčejně hluboce opovrhuju.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.