V záplavě negativních zpráv, kterými jsme denně konfrontování v médiích, nesmí zaniknout ty přesně opačné.

Manželé Katarína a Ondřej Vlčkovi, majitelé technologické firmy AVAST, se rozhodli založit nadaci, jejímž cílem je vybudování a provoz dětského hospice, tedy zařízení pro vážně nemocné děti, většinou s onkologickou diagnosou. Do tohoto projektu chtějí vložit 1,5 miliardy korun. Mají již zkušenost s nadací Zlatá rybka, která se věnuje podobně postiženým dětem, avšak vybudování vlastního zařízení, kde by našlo asyl zhruba 30 dětí spolu s jejich rodiči, je u nás naprosto nevídaným krokem, nemající žádnou možnost srovnání.

Ve světě podobná zařízení existují (Velká Británie, Israel), u nás jsou – díky rytířce lékařského stavu MUDr. Marie Svatošové – hospice pro dospělé. I když je naše dětská onkologie na špičkové úrovni, následná péče (nikoli nutně terminální), je mimo zájem jak společnosti, tak i zdravotních pojišťoven. Veškerá péče je na rodičích, kde nelze jistě pokrýt vše, co je u vážně nemocného dítěte potřebné.

Manželé Vlčkovi k tomuto účelu zakoupili usedlost Cibulka v Praze 5, což je objekt, známý již ve 14. století. (bližší zde, zhruba od 29 minuty ). Stavba, která byla v soukromém vlastnictví majitele, který se o ni nestaral, je na pokraji demolice, její chátrání bylo urychleno i squattery, kteří zde sídlili do roku 2015. Noví majitelé hodlají celou usedlost zprovoznit do 5 let, a to nejen jako samotný hospic, ale i jako komunitní centrum pro kolemjdoucí a další návštěvníky se zájmem o problém.

V rozhovoru v televizi DVTV se oba dva vyjadřují velmi sympaticky k oné pro všechny neuvěřitelné částce – ke zhlédnutí zde – kdy vidí smysl svého majetku zcela jinde, než většina mediálně známých bohatých lidí. Chápou velmi dobře smysl bohatství i to, že tvoří cosi, co je nejspíše přežije a pomůže těm, kteří v životě nemají tolik štěstí a možností jako oni. Jsou tak následníky třeba Josefa Hlávky, který podporoval svou nadací kulturu a vzdělanost českého národa a která jako jedna z mála přežila nejen svého zakladatele, ale i éru nacismu a komunismu.

Tito lidé jsou solí země, oním kvasem, který v malém množství má sílu provonět celý bochník. Svým krokem si staví pomník, neokázalý, avšak jistě mnohem trvanlivější a užitečnější než nějaká socha na rynku či jméno ulice. Pamatujme si jejich jména, nejsou tak známí. Ale současně ani efemérní jako ti, kteří mají potřebu denně exhibovat v médiích a čenichat možnosti, jak si ještě navýšit konto pro své vlastní potěšení.