Znáte to: Občas musíte jednat s nějakým člověkem, o kterém už na první pohled víte, že to nebude vaše krevní skupina. Nevíte, proč to víte, ale prostě to víte.

Snad uhýbavý pohled očí. Snad držení těla. Snad něco v jeho outfitu. Víte, že jde o byznys záležitost, nebo úřední věc, nebo o bankovní případ, prostě že tu nejste proto, abyste si s dotyčným rozuměli u kafe, a tak se kontrolujete a mluvíte věcně a pragmaticky. Ale přesto je to čím dál horší. Automaticky vycházíte z toho, že když neodkryjete žádnou ze svých emocí a budete mluvit pouze a jen logicky a prakticky, ten druhý vám musí rozumět, i kdyby si na uších seděl; ale on vám nějak rozumět nechce. Pořád nějaké záseky. Řeknete třeba, že pánovi předáváte dokument, v němž obchodní rejstřík prokazuje, že společnost A vlastní společnost B; věc to prostá, jasná, bez emocí, ryze obchodní. Pán se ale zasekne, nasadí výraz, jako že velmi lituje, že vám nemůže vyhovět, a opáčí, že bohužel potřebuje dokument, v němž obchodní rejstřík bude prokazovat, že společnost B je vlastněna společností A. Tyvoe!!!, chce se vám zařvat. A pán proti vám na vás dál hledí se stejným rozbředlým výrazem, se stejnou pasivní agresivitou, a vy víte, že kdyby mohl, taky by vás nejraději plesknul jako vy jeho, ačkoliv jste si vlastně nic neudělali, jenom se na první dobrou nemůže vydýchat.

Často si kladu otázku, čím to je. Co je to v těch lidech, se kterými nemohu vyjít, a dopředu je to jasné. Po letech jsem připadla na odpověď, která mě samotnou překvapila.

Jeden můj kamarád mi jednou řekl: „Pokud si myslíš, že silní lidé mohou být nebezpeční, tak se pleteš. Nejnebezpečnější jsou ti největší slaboši.“ A já k tomu dodávám: Slaboši, kteří nikdy nemají vlastní názor. A protože nemají vlastní názor, mají své vlastní myšlení rozbředlé, ale potřebují nějaký směr života, uchylují se k víře, že jiní lidé vědí lépe, co je dobro a co je zlo. A místo toho, aby tací slaboši jednali tak, jak si vyhodnotí jako správné, jednají tak, jak jim je řečeno. Jsou to právě ti lidé, kteří dodržují pravidla nikoliv proto, že jsou pravidla dobrá, ale dodržují je proto, že jsou to pravidla, a ta se dodržovat „musí“. Ještě jinak řečeno: Jsou to přesně ti lidé, kteří budou v době jejich platnosti obhajovat Norimberské zákony prostě proto, že to jsou zákony, a zákony se „musí“ dodržovat.

Takového člověka vycítíte na sto honů, zejména jste-li člověk svobodomyslný. Je to člověk, který vás bez mrknutí oka udá gestapu, StB či facebookovské skvadře chránící „zásady komunity“ jen proto, že pravidla jsou pravidla. (Jen tak mimochodem, dost často, i když ne vždy, tací lidé působí hodně vyumělkovaným, vystajlovaným dojmem, sprosté slovo je pohoršuje.)

Slabochy takového typu schovávající se za falešnou humanitu nemohu ani cítit. Ale možná se budete divit, když budu tvrdit, že jejich dogmatismus je pravou příčinou také ekonomického úpadku dnešního světa. Protože dogmatismus je přesně to slovo popisující jejich povahu: je to nekritické uchylování se k víře, co je dobro a co je zlo, aniž bychom zapojili vlastní myšlení. Jen na základě befelu.

Zajímavé (i když současně velmi logické) je, že existují celá témata, u kterých podle některých nuancí spolehlivě poznáte, zda dotyčný je, či není dogmatik. Stačí dvě tři věty a některé obraty, a víte. Tak třeba očkování, migrace... anebo euro. Je to pro mě až s podivem, jak dokonale umí otázka eura zfanatizovat některé lidi. A teď ta pointa. Pro mě nedělá velký rozdíl to, zda dotyčný fanaticky brojí proti přijetí eura, nebo pro jeho přijetí. Pro mě to vyjde šul-nul. Asi jako povinné očkování pod hrozbou zavírání neočkovaných do lágrů, versus čipy v očkovací látce. Fanatik s vírou v nějakou historku, nebo fanatik s vírou v nějakou historku.

Na tenhle typ fanatismu jsem si vzpomněla, když jsem zaznamenala poplach mezi odpůrci eura v okamžiku, kdy vláda oznámila, že se chystá od ledna 2024 zavést možnost vedení účetnictví a daňové evidence v eurech. Podle typu firmy, jestli je exportér nebo ne, bude mít dotyčná společnost šanci využít nástroj, který je pro její konkrétní podnikání lepší.

Já sama jsem velmi ostře proti přijetí eura, protože mám hodně ekonomických důvodů – tvrdím, že přijetí eura by českou ekonomiku jako celek poškodilo a zchudla by. Ale poplachu, který mezi částí odpůrců eura zavládnul, nerozumím. Proč by si firma nemohla účtovat, v čem je jí libo? V Evropě účetnictví slouží hlavně jako výkaz pro stát, aby měl podle čeho vybírat daně. Tak proč by si proboha nemohla firma účtovat, v čem jí vyhovuje, ať už to je v korunách, eurech, nebo třeba renminbi, pokud to berňák dokáže schroustat? Proč by tahle svoboda měla kohokoliv poškodit? Není to snad individuální věc každé firmy, v čem si chce vykazovat svou činnost?

Došla jsem k názoru, že nebezpečný a hloupý je fanatismus každý; dokonce i ten, který se zdá na první pohled podporovat váš názor. Je-li totiž někdo fanatik, který myšlení nahrazuje vírou, až příliš snadno konvertuje k druhé straně. Existuje jediný názor, z něhož nelze konvertovat. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by konvertoval od názoru, že nejlepší je řídit svůj život podle logického myšlení.