19.9.2020 | Svátek má Zita


SPOLEČNOST: Čtvrtý rod pro třetí pohlaví

8.8.2020

Nemine týden, abychom nebyli konfrontováni s nějakou absurdní koninou. Před nedávnem se třeba objevil názor, že čeština si už nevystačí s mužským, ženským a středním rodem a že je třeba ji přizpůsobit potřebám „nebinárních“ lidí.

Přišel s ním člověk, který si říká „Ade“ a který sám sebe označuje (zde) za „nebinární“ osobu. Tedy za někoho, kdo se necítí být ani mužem ani ženou. Což o to... Proti gustu žádnej dišputát, a tak ať si každý dělá, co chce. Ovšem jen do chvíle, kdy požaduje po společnosti, aby se začala jeho vnímání světa přizpůsobovat. Soudím, že pak je třeba se ozvat, protože mlčení by mohlo být interpretováno jako souhlas. Což je právě tento případ.

„Ade“ tvrdí, že lidé jako on potřebují, aby se v češtině k mužskému, ženskému a střednímu rodu přidal nějaký nový „neutrální“, nebo aby (v ideálním případě) princip mluvnických rodů naše mateřština opustila úplně. Což je obojí taková neuvěřitelná blbost, že to nemá cenu ani komentovat. Jeho názory nám nicméně poskytují zajímavý vhled do uvažování některých příslušníků sexuálních minorit. Byť jde dle mého soudu o početně nevýznamnou „menšinu v rámci menšiny“, dává o sobě hodně nahlas vědět. Tak už to zkrátka v dnešním mediálně orientovaném světě chodí. Větší šanci prezentovat své názory a postoje má holt ten, kdo plácá absurdní nesmysly, a ne třeba „obyčejný“ gay, který stejně jako drtivá většina lidí „jen“ poctivě pracuje, platí řádně daně, chová se slušně k ostatním a při Prague Pride „nebojuje za svá práva“ běháním s nahým zadkem po ulicích.

Problematika „nebinární“ češtiny se podle „Adeho“ řeší především mezi lidmi, kteří jsou sami příslušníky nějaké sexuální menšiny. Jde tedy o klasický případ tématu rezonujícího uvnitř sociální bubliny odtržené od reality okolního světa, jejíž členové si společně drásají svoje bolístky a vzájemně se přesvědčují o tom, jak ostatní nerozumí jejich utrpení. Je tak poměrně logické a zákonité, že v názorově homogenním prostředí bez konfrontace s pohledem většinové společnosti nemůže diskuze plodit jiné nápady než ty ujeté. Jako třeba to, aby si lidé při představování vedle jména sdělovali, v jakém rodě se mají oslovovat. Takže místo dřívějšího „Dobrý den, já jsem inženýr František Novák“, by to asi po novu mělo být nejspíš nějak takto: „Čau, já jsem Fanda a než abys mě oslovoval jako chlapa, tak na mne raději nemluv vůbec.“

Asi nejvíc nám toho „Ade“ o svém vnímání světa prozrazuje v odpovědi na otázku, zda je reálné, že by se „nebinární“ čeština v dohledné době prosadila. Tvrdí totiž toto:

„Nemyslím, ale bylo by to žádoucí, protože současný stav je pro nás nepohodlný. Kdyby se tento problém podařilo vyřešit, nikomu by to neuškodilo, jen by to lidem zlepšilo život. Cílem ovšem není nutit to veřejnosti, ale mluvit tak aspoň mezi sebou. A mít aspoň s někým bezpečný prostor, kdy si můžeme oddychnout. Používat nebinární jazyk a čeština si zvykne. Ale pokud by se o to začaly zajímat jazykové autority, bylo by hezké, kdyby o tom jednaly i s nebinárními lidmi. Protože my jsme ti, kterých se to nejvíc týká.“

V podstatě říká, že řešením má být postupná změna naší mateřštiny salámovou metodou („začít mluvit nebinárně mezi sebou a pak si čeština zvykne“). Signifikantní je také tvrzení, že proměna jazyka „by nikomu neuškodila“. Na jedné straně se totiž „Ade“ dovolává empatie většinové společnosti vůči lidem, jako je on, ovšem na druhé straně přehlíží a bagatelizuje nepříjemné pocity příslušníků majority plynoucí z toho, že by měli opustit češtinu tak, jak ji znají, a naučit se mluvit jinak. Takovému postoji se říká egoismus...

Lze pochopit, že existují lidé, kteří jsou natolik zaujati řešením svého vlastního problému, že se zahledí do sebe, přestanou vnímat realitu a vymýšlejí nesmysly. Vím to ostatně podle sebe. Před časem mne po více jak dva roky trápily zdravotní problémy (přes rok lékaři zjišťovali, co mi vlastně je, a rok jsem se léčila). Čím to bylo delší, tím víc mi z toho hrabalo a byla jsem přecitlivělá na každou blbost. Nedokázala jsem si zkrátka zachovat patřičný odstup a svoje potíže jsem považovala za střed světa. Od té doby vím, jak je v těchto situacích důležité mít někoho, kdo člověku pomůže příslušný nadhled a ztracenou rovnováhu znovu získat. Když je to někdo blízký, je to ideální. A není hanbou v takové situaci požádat o pomoc odborníka. Tedy například psychologa, v případě potřeby lékaře a pokud je někdo věřící, tak třeba kněze. Zdravá a normálně fungující společnost by měla být schopna takovou cílenou pomoc poskytnout každému, kdo ji potřebuje.

Ta nezdravá na řešení těchto a obdobných problémů nasazuje sociální inženýry. Ti však těm, kteří se v něčem plácají, nepomáhají podívat se na věc z patřičného nadhledu, ale snaží se jejich problém řešit tlakem na většinovou společnost, aby se jim přizpůsobila. Produktem jejich úsilí jsou pak třeba záchodky označené panáčko-panenkou, nahrazení otce a matky „rodičem 1“ a „rodičem 2“, definice 56 pohlaví (nebo kolik jich vlastně aktuálně je) a snaha o uzákonění sňatků homosexuálů. Architekti „všeobecného blaha“ přitom přehlížejí skutečnost, že pohlaví jsou jen dvě a do nich se zkrátka musíme nějak vejít. A když do sebe „rodič 1“ a „rodič 2“ takříkajíc nezapadají, tak k narození dítěte dojít nemůže, a to ani kdyby to umožňovala směrnice EU. I když kdo ví. V Sovětském svazu také dokázali rozdojit kozla...

Sociální inženýři jsou ovšem aktivní i v jiných oblastech. Jejich dalším úžasným nápadem jsou třeba ženské kvóty na obsazování pozic ve vedení společností. Zcela tak ignorují fakt, že dobře vedená firma není taková, která má v managementu příslušné procento žen, ale kterou řídí schopní lidé. Bez ohledu na to, zda při močení stojí, nebo si u toho musí sednout. A obdobně geniálních příkladů sociálního inženýrství bychom našli povícero. Ať už se týkají třeba výchovy dětí a školství, pokusů „napravovat“ minulost nebo třeba mísení kultur a etnik.

Žijeme zkrátka v divné době. Společenského pokroku má být dosaženo tím, že spolu budou moci stejnopohlavní páry uzavírat manželství, firmy se při obsazování vedoucích míst budou řídit kvótami na zastoupení žen, nebo toho docílíme tím, že z češtiny a společenských pravidel uděláme paskvil. Ovšem opravdu vyspělá společnost se dle mého soudu pozná podle něčeho úplně jiného. Ta se totiž lidem do života nemontuje, kvóty nesleduje, každého posuzuje podle toho, jaký je, a nikoho nesekýruje, jak se má chovat k druhým. V takové společnosti to totiž každý moc dobře ví i bez nápovědy. Jen se obávám, že v současné době bychom ji na Zemi hledali marně. A nenašli bychom ani takovou, která se k ní alespoň blíží. Jen ty, které se od ní čím dál více vzdalují...

Převzato z blogu se souhlasem autorky



SOUTĚŽ: Vyhrajte po celý týden každý den výrobek Canpol babies
SOUTĚŽ: Vyhrajte po celý týden každý den výrobek Canpol babies

Soutěžní kalendář s Canpol babies. Vyhrajte výbavičku do porodnice a další důležité potřeby pro sebe i vaše miminko.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.