Svého času jsem se dostal na stránku internetové debaty učitelů o tom, co by se mělo žákům či studentům dovolit při vyučování. Měl jsem z toho velice smíšený pocit. Já vím, že doba, technika, všechno jde vpřed, ovšem otázkou je, zda to je vpřed.

A tak jsem se dozvěděl, že například pojídání svačin učitele při hodině prý ruší. Jeden učitel se dokonce přiznává k tomu, že před obědem je pro něj "pohled na žáka cpoucího se řízkem, deprimující." Jiná jeho kolegyně se vyjádřila v tom smyslu, že by zakázala například svačit v hodině dějepisu věnované hospodářské krizi. Někteří jsou ochotni povolit dětem konzumaci nápojů, ale požadují zákaz jídla v počítačových učebnách a chemických laboratořích. Nepochopitelné. Proč o tom diskutují? Svačinám byly vždy vyhrazeny přestávky. A to výhradně.

Většinou přísní byli účastníci debaty v otázce používání mobilních telefonů; děti by je měly snad (proč snad?) mít v hodinách vypnuté. A uložené hluboko v aktovkách, dodávám.

V této fázi jsem s onou poněkud tristní četbou přestal, ale pro jistotu jsem se podíval na začátek, jestli skutečně jde o diskusi pedagogů. Jejich neuvěřitelně tolerantní názory mi byly nepochopitelné. Patřím ke generaci, která chodila do základní školy v době, kdy většinu kantorského sboru ještě tvořili muži. Učitelka byla zpestřením vyučování a to nemyslím nějak ošklivě.

V té době se takové problémy neřešily. Proč také. Výuka probíhala za zdánlivě nedemokratických podmínek. Neměli jsme povoleno nic. Maximálně velice výjimečně se dovolit na toaletu. Každý z nás věděl, že si má vše zorganizovat tak, aby ani na toaletu nepotřeboval během hodiny jít. A to bylo vše. Neměli jsme sice mobily, ale každý něco zajímavého doma měl. Jenže nás nenapadlo něco takového nosit do školy, protože to tam nepatřilo. I když zabavených praků a jiných drobností se za rok nasbíralo.

První (a poslední) dvojku z mravů jsem dostal ve čtvrté třídě národní školy, když jsem o první malé přestávce hrál na školním hřišti se spolužákem kuličky (dodnes si pamatuji, že jsme hráli íčka o dvě kuličky) a třída se na nás z okna i s panem řídícím dívala, jak nerespektujeme konec přestávky. Zápal boje nebyl uznán. A to bylo asi všechno. Když si to tak dneska promítnu, napadá mne pouze jedna věc.

My jsme do té školy chodili připraveni. Protože o tom, co tam můžeme, máme či nemáme dělat, o tom nás trvale poučovali rodiče a cítili za naše poučení odpovědnost. Ti se také styděli, když jim některý z učitelů vytkl, že je někdo z nás asi špatně vychováván. Neboť tehdy se ještě stále věřilo tomu, že na výchovu je zde rodina a na výuku škola.

Až později, někdy za ministra Kahudy se začalo s tím, že škola musí všechno, a také že může za všechno. I za účast žáků a studentů na dobrovolných brigádách. Tam začalo to scestí. Pak zavedli dle sovětského vzoru žákovské knížky a neštěstí bylo dokonáno. Tuším, že jsme se tohoto alibistického systému dodnes nezbavili.

Co by se asi stalo, kdybychom se ve školách vrátili zpátky. Škola by měla učit a rodiče vychovávat. A ve škole mimo učení, nic nepovolovat. Sex, ať si dělají se svolením rodičů doma. Proč by za to, i za cokoli jiného, měla být odpovědná škola? A také bychom se měli vrátit k pohlavkování, když už se neprodávají rákosky.