K polemice kolem proslovu Dominika Duky k výročí narození Otce vlasti

Cestou autobusem jsem ve sluchátkách poslouchal Český rozhlas Plus. A na jeho vlnách Lukáše Jelínka. Tématem politologovy poznámky byla promluva kardinála Duky ve výroční den narození Karla IV.

Tedy 14. května 2016 v pražské katedrále svatého Víta (a dalších katolických svatých). Lukáš Jelínek se v nadpise svého příspěvku ptá: Bude rehabilitován feudalismus? Všímá si především toho, co nejvyšší představitel katolické církve v ČR řekl o době Karla IV. Našel jsem si příslušný odstavec na arcibiskupově webu:

Čas jeho vlády byl označen za zlatou dobu našich dějin. Bezpochyby se tak stalo proto, že Karel IV. v čele tohoto státu sloužil vždy Bohu a člověku. Jeho nejbližším rádcem a spolupracovníkem byl arcibiskup Arnošt z Pardubic. Ten zase věděl, že jako hlava místní církve slouží člověku a Bohu. Stojíme tak opět u zakladatelského činu: oba pochopili, že země i její lid potřebují jak stát jako nástroj pro fungování společnosti, tak také církev pro řádný život ducha a mravů. Jejich vzájemná spolupráce a naprostá absence sporů o vliv, majetek či moc vytvořila onu zlatou dobu. Dobu, která stála na spravedlivém uspořádání společnosti. To je pro nás i po sedmi staletích výzvou a závazkem. I dnes totiž mluvíme o kooperačním modelu soužití církve a státu v duchu Ekumeny. Proto císař i arcibiskup zpívali verše Svatováclavského chorálu a dovolávali se tak přímluvy svatého Václava jako i my dnes.

Věty tučně označené obsahují to, čeho si Lukáš Jelínek všímá: Byla to prý zlatá doba stojící na spravedlivém uspořádání společnosti (slovy kardinála). Politolog se ptá:

Jen nevím, nakolik v době, kdy díky demokracii smazáváme rozdíly mezi společenskými skupinami, pohlavími či náboženstvími, dokáže oslovit širší publikum. Nebo byste snad stáli o středověkou spravedlnost, zejména tu sociální?

Odpovědí se nehodlám zabývat, protože na ní vlastně nezáleží: ať už bychom středověkou spravedlnost chtěli či nikoli, v 21. století je více než zřejmé, že nic takového nehrozí.

Proč o tom tedy píšu? Tváří v tvář masivní mediální karlovské kampani, které jsme byli vystaveni ve dnech kolem císařova výročí, jsem si i já musel vyjasnit svůj vztah k Otci vlasti. Pár dnů jsem to odkládal, avšak oba, jak kardinál Duka, tak politolog Jelínek, mě inspirovali a také určitým způsobem nasměrovali.

Jako člověk s protestantskými rodovými kořeny kladu samozřejmě na první místo M. Jana Husa (exkomunikovaného katolíka) a biskupa (Jednoty bratrské) J. A. Komenského. A k nim přiřazuji další české reformační otce. Ke Karlu IV. chovám respekt, v mém žebříčku osobností ale na vrcholu nestojí. Uznávám ho jako velevýznamného politika (v širším slova smyslu), nicméně byl vladařem katolickým. Jinými slovy – po duchovní stránce se neshodneme.

Rozumím tomu, že z katolického úhlu pohledu šlo tehdy po všech stránkách o „zlatou dobu“ a že, viděno z arcibiskupského paláce, poddaní Otce vlasti žili ve společnosti, která „stála na spravedlivém uspořádání“.

Podíváme-li se ovšem z většího nadhledu, sotva se zbavíme jistých pochybností. Byla-li totiž společnost za Karla IV. zjednodušeně řečeno spravedlivá, dokonce tak, že hovoříme o zlaté době, jak je možné, že už za vlády Karlova syna Václava došlo k tak radikálnímu společenskému otřesu, který na další staletí poznamenal dění v české monarchii, a to zásadním způsobem?

Došlo k náhlé destrukci pilířů, na nichž byla ona údajná spravedlivá společnost postavena vzápětí po Karlově skonu? A proč? Co bylo impulsem pro tak dramatický obrat?

Anebo je tomu tak, že kardinál lakuje tehdejší poměry víc na růžovo, než si tehdejší realita zaslouží? Jinými slovy, lidé ve skutečnosti nežili v tak spravedlivém uspořádání, jak se snaží naznačit arcibiskup Duka. Poměry ve společnosti nemohly být harmonické, jinak by ještě za Karlova života, případně po jeho odchodu, nebylo zapotřebí reformních kazatelů, kteří se kriticky vyslovovali k některým jevům v životě tehdejší společnosti, potažmo církve (Waldhauser, Milíč z Kroměříže, Tomáš ze Štítného, Matěj z Janova).

Řečeno v mírné nadsázce: kde je vše, jak má být, kde panuje ráj na zemi, kde jsou všichni šťastni a spokojeni, není zapotřebí reformátorů burcujících svědomí mocných a tepajících zlořády doby. Proč v průběhu dějin vystpupily osobnosti (ať je hodnotíme jakkoli) jako Savonarola, Kalvín, Luther?

Nechci ani v náznaku tvrdit, že doba Karla IV. byla dobou, která by si zasloužila výlučně černou barvu a záporné znaménko. To v žádném případě – a už vůbec ne, pokud jde o osobu samotného panovníka, který patří mezi nejvýznamnější české vladaře. Na druhou stranu mám ale zato, že poměry v tehdejší společnosti nebyly tak ideální, jak by se při poslechu zkratky, kterou v pražské hradní katedrále pronesl český katolický primas, mohlo zdát. Přičemž svůj podíl na neblahých poměrech měla z velké části církev, v jejímž čele dnes Dominik Duka v České republice stojí.