Začnu trochu oklikou - v dějepisu mne kdysi učili (a je to i neotřesitelně logické), že vznik útvarů připomínajících stát byl vyvolán potřebou účinné obrany zejména života a majetku příslušníků jednotlivých rodů, které samy nebyly schopny tuto elementární společnou potřebu dostatečně zajistit - bylo jich na to zkrátka málo. Konec konců, k tomuto poznatku stačí číst Starý zákon. A že udržování dostatečné vojenské síly něco stálo a stojí, pochopí jistě každý.

Postupem času si stát osoboval další a další pravomoci vyžadující další prostředky. Nikdo snad nepochybuje o tom, že jednou vytvořený úřední systém má tendenci zvětšovat se. A plést se do činností, jež sice není nezbytné řídit a kontrolovat, ale (vždyť on brácha by také mohl něco řídit za dobrý plat).

Suma sumárum - čím dál méně lidí vytváří hmotné statky a čím dál více lidí jim při tom škodí, ovšem za peníze, jež všemocný stát těm produkujícím sebral.

Kdyby tohle byl u nás jediný problém, byl by zde pořád ještě daňový ráj. Není, a přitom bohužel stát, který je mou vlastí, za celou dobu od svého vzniku v roce 1918 nikdy nesplnil základní úkol - obranu života a majetku svých občanů. Ve stavu ohrožení vždy kapituloval. Prosím neoponovat bojem statečných občanů, kteří se s takovým stavem nechtěli smířit.

Ani s vnitřní bezpečností a ochranou práv občanů to není slavné. Stížností na práci policie, soudů, správních orgánů atd. je mnoho. Bohužel, spousta osobních špatných zkušeností mne utvrzuje v názoru, že mnoho z těchto stesků je oprávněných.

Teď k tomu horšímu, co mi stát vnutil, co musím platit, a přesto roste státní dluh.

Evropské státy se do 19. století o sociální záležitosti téměř nestaraly, nebo staraly v tom smyslu, že domovská obec je povinna... nenechat zemřít hladem. Postarat se o bezmocné, nemocné, ale také lemply všeho druhu bylo kdysi věcí tlupy, rodu atd. A ono to fungovalo. Hlavně různí ulejváci na tom byli zřejmě podstatně hůře než dnes. Skupina ekonomicky a příbuzensky provázaných osob byla malá, znali se. Věděli proto o hajzlících, kteří se chtějí jen přiživovat, a mohli je usměrnit, případně vypráskat. Se zhoubným bujením funkcí státu však tato schopnost rozlišení pochopitelně zanikala.

Zaprvé ti, kteří rozdávají, nerozdávají ze svého. Už tohle samo o sobě je zlé.

Zadruhé systém rozdávání v rámci státu nutně ztratil selektivitu. A kdyby jen v rámci státu. Nyní již rozdáváme z Brusele.

Účinné a rozumné řešení tohoto problému zřejmě nevede přes stát, tím méně přes Brusel či OSN. Vzpomeňme na komunistický postulát, že každému bude dáno dle jeho potřeb. Jak to skončilo, víme, a přesto to zkoušíme znovu.

Rozumná cesta je prostá, ale dlouhodobá - ponechávat postupně víc a víc vytvořených hodnot (peněz) tomu, kdo je vyprodukoval, jeho rodině. Nechť se každý učí rozhodovat, co hned, co na stáří, co blízkým, co na sport, kulturu, dobročinnost a podobně. Jinak se totiž nikdy nenaučíme hospodařit.

Takový Paroubek to má jednodušší. Takto on uvažovat nemusí. Ekonomické problémy vyřeší a dluhy jeho a jemu podobných ekonomických iluzionistů zaplatí prý budoucí ekonomický růst, který on podpoří tím, že bude ještě více rozhazovat. Naštěstí u toho průšvihu díky svému věku já již snad nebudu. Bohužel, on asi také ne, byť se na billboardech nechává retušovat do podoby třicátníka.

Katastrofou ovšem lze nazvat skutečnost, že se občanům rozhodování o důležitých i podružných záležitostech po vstupu do EU dále dramaticky vzdaluje. Ne rodina, ne obec, ne stát, nyní již vševědoucí EU rozhoduje dokonce i o tom, čím smím doma svítit. No jděte mi s tím do ... Brusele!

Zdravotnictví, jež je víceméně ještě v moci tohoto státu, je další věcí, jež budí vášně. U mne budí hlavně rozpaky. Ministryně, která má odvahu říci pravdu, že totiž není možné léčit vše a každého a vždy nejdokonalejšími prostředky, neb na to prostě nemáme, je napadána a prohlášena div ne za zločince. Bláhově jsem se domníval, že skutečnost, že to nebylo, není a nikdy nebude možné, musí pochopit i blbec. Já bloud! Hlavní problém financování zdravotnictví je opět v tom, že třicet korun, které občan nikdy neviděl (Rath a jemu podobní dobrodinci mu je sebrali formou daně), má zřejmě jinou hodnotu, než táž suma vyjmutá z reálné peněženky. Ovšem pouze ten, kdo tahá grošíky z vlastní peněženky, cení jejich hodnotu a snaží se hospodařit. Je to tak složité?

Shrnuto - tento stát nikdy nesplnil svou základní povinnost. Nepokusil se bránit své občany proti vnějším agresorům. Ochrana občanů před domácími lotry všeho druhu tak nějak funguje, ovšem žádná sláva to není. Náhradou je zřejmě skutečnost, že se stát a nyní i EU zbytečně plete do věcí, do nichž by se plésti nemusel, nebo jen v podstatně menší míře. Činí tak ovšem za mé (naše) peníze. A pokud se někde blýskne na rozumnější chování státu (například zdravotnictví), bolševičtí pohrobci se postarají o návrat k starým nedobrým časům.

Na místě je otázka. Chci takový stát ?

P.S. Bolševickými pohrobky zde míním nejen KSČM, ale i „přítele“ Paroubka and his boys. Činím tak v souladu se známým a v praxi osvědčeným výrokem pana Marka Twaina: „Když něco vypadá jako petrolej a smrdí jako petrolej, je to petrolej.“