Prezident Václav Klaus si přeje, aby se jeho nástupcem ve funkci stal člověk, který patří do této země a strávil v ní svůj život. Klaus to řekl při návštěvě lyžařského areálu Monínec u Sedlce-Prčice.

Je to smutné čtení.

Naštěstí se toho, že se stal druhořadým občanem, který do této země ani nepatří, nedožil můj otec, který žil v exilu napřed mezi roky 1940 a 1945, kdy se před svým návratem do vlasti pohyboval na Blízkém východě, v Anglii, Francii a Německu. Pak "opustil vlast" v roce 1969 a z tohoto exilu se již nevrátil. Zemřel, stejně jako má matka, v Kanadě. Stejně tak můj děda, který místo aby doma "strávil svůj život, období těžká, lepší, nejlepší, horší", se potuloval mezi roky 1915 a 1920 kdesi po Sibiři.

Nepatřili do ní naši letci, parašutisté a vojáci, kteří ji opustili, aby bojovali proti jejím vládám, ať už ty vlády sídlily ve Vídni či v Praze.

Do této země nepatřil, jdeme-li dále do historie, ani Komenský či Masaryk. Ani generálové Inger a Hasal, rodina Baťů, Karel Ančerl, kardinál Beran, hudebníci jako Jaroslav Ježek či Rudolf Firkušný, politikové jako Ivo Karel Feierabend, Jiří Horák nebo Vladimír Krajina.

A byly jich tisíce, tisíce takových, kteří celý svůj život, jeho období těžká, lepší, nejlepší i horší, nestrávili doma. Někteří proto, že je vládnoucí režim do exilu donutil pod hrozbou smrti, někteří proto, že z ní byli vyhnáni vládnoucím režimem, a někteří proto, že zvolili život v exilu před životem v předklonu.

Z národního společenství je nevyloučil národ, vyloučil je z něj režim, ten rakouský a později ten daleko horší nacistický či stejně zločinný režim komunistický. Oni sami o své příslušnosti k národu nikdy nezapochybovali, naopak, během válečných let za něj nasazovali životy a v době míru pro něj pracovali ve všech oblastech života.

Idea, že ten, kdo "opustil svou vlast", je zrádcem a nepatří do této země, byla idea totalitních režimů, nacistického a komunistického. Bohužel se tato myšlenka, posílená závistí ("my jsme tady trpěli a oni si na Západě žili") vžila natolik, že stále nalézá podporu. Setkal jsem se s ní mnohokrát. Marně opakuji, že jsem nikdy nezrušil svou příslušnost k této zemi, že jsem se nedistancoval od své vlasti, ale od její zločinné vlády.

Po převratu v roce 1989 se ve vztahu politiků této země a exilu příliš nezměnilo. Pamatuji se na debaty o tom, jestli mají "emigranti" mít volební právo, "protože tu nežijí", jestli mají právo na návrat či na náhradu komunisty ukradeného majetku, jestli mají vůbec nárok na občanství.

Naše země je jediná, která stále rozlišuje, dokonce i ve svém právním řádu, mezi svými občany. Americký občan žijící v Praze má stejná práva jako kterýkoliv jiný americký občan. Mezi českými občany v zahraničí koluje smutný vtip: Nacisté rozdělovali své občany podle rasy, komunisté podle třídní příslušnosti a Česká republika podle adresy.

Je mi líto, že to, že někdo strávil část svého života v zahraničí, má být kriteriem jeho práva na jakýkoliv politický úřad či funkci. A že sám fakt, že pobýval v zahraničí, je dokonce důležitější než to, co tam v té "cizině" dělal, a že nezáleží ani na tom, že jeho činnost byla někdy větším přínosem pro tento stát a tento národ, než pouhý fakt, že nikdy nepřekročil ostnatý drát, kterým komunisté tuto zemi oplotili, pokud to snad nebyla jen dovolená v Bulharsku.