aneb Na okraj jedné ankety

Osměluji se přičinit několik poznámek k anketě, uveřejněné v 22. letošním čísle týdeníku Respekt. Dala si za úkol objasnit záhadu, proč se dvě třetiny Čechů bojí islámu, a to se jestě mírní v odhadu; je mi znám i údaj, že Čechů, bojících se islámu a muslimů, je celých 90 %, evropský to rekord. Opravdu, proč? Než popojedu po této koleji dál, pokládám za potřebné upřesnit význam slovesa báti se, jinak by se mohlo zdát, že se dva Češi ze tří rozklepou strachy potkavše na ulici muslima. Važme přesněji, co klademe na papír: vztah české většiny k muslimstvu není strach, ale kritický odstup; co z něj vyplývá, není nenávist (jak také stojí na jednom místě ankety), nýbrž výraznou část společnosti zahrnující debata, nevyznívající, pravda, pro věc islámu právě příznivě. Chceme-li být demokraty – a to snad, proboha, chceme - musí být dovoleno kritizovat všechno, včetně věcí nejposvátnějších, a debatovat musí být dovoleno také o všem. Debata pak musí být ze samé podstaty věci oboustranná; vytýkám zmíněné anketě, že dává prostor k vyjádření muslimům, ale žádnému z těch, kteří se údajně islámu bojí. Výsledkem je místo debaty monolog, místo argumentů frázovitá plytkost.

To vypověděv přistupuji k otázce, proč ze všech národů Evropy jsou to právě Češi, kteří se k islámu staví v tak vysokém poměru záporně, i proč ve srovnání s jinými je ohrožení islámem v české společnosti tak rozšířený pocit i debatní téma. Dávám k uvážení, není-li jednou z příčin tradiční, hluboce zakořeněné české opozičnictví. Jak již uvedeno, dvoutřetinová většina národa českého zaujímá negativní postoj k islámu; všimněme si, že téměř ve stejném poměru je rozšířen podezíravý až odmítavý vztah k Evropské unii (k jejím prašulím již méně). Ta souvislost je nápadná a může něco znamenat. Snad že Čech, po dlouhá staletí poddaný sedláček, drobný řemeslníček, si vypěstoval apriorní nedůvěru ke všemu, co přichází shora; a když se konečně dostane ke slovu, zvolá: „Jsem proti!“ Druhou příčinou je dost možná toto: v relativně krátkém úseku svých dějin (1938 – 1989) udělali Češi dvojí zkušenost s ideologiemi činícími si nárok na absolutní pravdu; i zazní jim varovné zvonky o něco dřív a intenzivněji nežli těm, kteří takové zkušenosti nemají nebo jen v omezenější míře.

Což ovšem neznamená, že bychom měli propadnout panenské stydlivosti, přijde-li řeč na islám. Naopak. Jako nit Ariadnina se anketou Respektu vine názor, že Češi se islámu bojí, jelikož jej neznají. A že by tedy, logicky vzato, se s ním měli seznámit lépe a do větší hloubky. Správně, pravím! Jen do toho, Čechové! Korán do ruky, a… Jsem velmi zásadně pro to, aby se studium islámu stalo povinným předmětem na českých (ale i jiných) školách! Ostaně už také, jak se dozvídám, přistál na stolech ministerstva školství jakýsi zahraniční grant ve výši tří a půl tisíce dolarů amerických za účelem popularizace islámu mezi českým žactvem; a já, abyste věděli, s tím naprosto, ale naprosto souhlasím. Přijde ovšem na to – jistý čertův chlup se mi zdá z té grantové záležitosti vyčnívat – jak by ona popularizace měla vypadat. Jestli tak, že se do třídy dostaví dobře výmluvný pán a usmívaje se příjemně jme se žáčkům vykládat, jak krásné, moudré, spravedlivé, mírumilovné etc. je učení Prorokovo, dokádaje své líčení vybranými (podtrhuji: vybranými) citáty ze svaté knihy islámu, mohou si šlechetní poskytovatelé strčit své granty… dejme tomu do levého ucha. Nikoliv. Takový způsob nenazýváme popularizací, nýbrž indoktrinací; a na tu jsme my Češi z dobrých důvodů alergičtí.

Zajisté je třeba poučení o islámu, a nejen mládeži školní; ale musí mít určitou formu: nejprve co možná důkladného poučení, poté diskuze. Široce ztaložené, prosté jakýchkoli tabu, celé spektrum názorů zahrnující. Dřív, než započneme s výukou, bylo by třeba tématického rozčlenění: historické okolnosti, poměr člověka k Bohu (a obráceně), posmrtná odměna a trest, hrající v islámu neporovnatelně významnější roli než v učení Kristově, válka a poměr k násilí vůbec, islámské právo, islámský stát, islámská rodina se zvláštním ohledem k postavení ženy, a tak dále a podobně. Bez tohoto rozčlenění se jakákoli diskuze rozplyne v mlze; jeť korán kniha – řečeno zdrženlivě – nesystematická, o hadíthech (souboru ústně tradovaných Muhammadových výroků), druhém sloupu učení Prorokova, ani nemluvě. Po splnění této podmínky nechť následuje volná diskuze, ať již ve škamnách školních, v novinách, v televizi či v hospodě, nepředpojatá, neřízená k předem určenému závěru. Co z ní vyplyne, nebudiž hned přepleskáváno nálepkami populismu a islamofobie, nýbrž přijato jako promyšlený, vědomostmi podložený názor.

Ale vraťme se k anketě týdeníku Respekt. Dva z čtveřice respondentů – dosti hubená anketa, představil bych si vyšší počet dotázaných - jsou už podle jmen muslimové v Čechách sice žijící, ale z muslimského prostředí vzešlí, z muslimských rodičů zrození, je islám krev jejich žil. Nepředpojatý, vlastní úvahou vytvořený úsudek u nich lze sotva předpokládat. Druzí dva, pan Vladimír Sáňka, pan Ondřej Adamík… nevím pochopitelně nic o jejich rodinném prostředí ani výchově, tušil bych však, že muslimská nebyla. Spíš je někdy v běhu života cosi osvítilo a oni se stali muslimy. Co to bylo? Že myšlenka islámu? A prosím vás, která? Bůh tresce hříšné lidstvo všelijakými ideologiemi, náboženskými i nenáboženskými, ale žádná – a že se vyznám v těch věcech dosti dobře – není tak myšlenkově mělká jako islám. Je věru obtížno najít v koránu větu, nad níž bych se pozastavil – hleďme, tohle je mi nové, z tohoto úhlu mě ještě nenapadlo na tu věc pohlédnout, to si musím když ne zařadit do svého názoru, aspoň s ním porovnat. Co tak inspirativního v něm našel pan Sáňka, že ho pohnulo ke konverzi? Není to spíš on, komu by svědčila v předešlém odstavci navrhovaná výuka? Neboť se mi nezdá, že by se v základech své víry přespříliš orientoval. Učit se, učit se, učit se, pravil, tuším, Karel Hynek Mácha… ale nic. Podrobme oba české – nikoli arabské, v Čechách přechodně pobývající – muslimy testu.

Vážený paně Sáňko, vážený pane Adamíku: jest slovo islám odvozeno z arabského istaslama = podříditi se. Bezvýhradné podřízení vůli Boží je základní předpoklad, bez jehož naplnění nikdo není skutečným muslimem. I táži se: jste toho opravdu schopni? Nemihne se vaším přece jen západním (neboť co tisíciletími zrálo, konverzí nevygumuješ) mozkem aspoň stín vůle vlastní? Pozor, co odpovíte. Pakli jste opravdu odevzdali veškerou vůli i samostatnou myšlenku vašemu Bohu, přemohli statisíciletý genetický vklad, jste zázrakem přírody. Pakli jste si přece jen kus vlastní myšlenky – snad dokonce pochyb - ponechali, jste muslimy sotva polovičními a Alláh vám to spočítá. Jak, budiž předmětem dalšího odstavce.

Jest mi věru obtížno přijmout představu Boha stíhajícího nedověřilé sadistickými tresty (Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou vodou vroucí polévány, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně připraveny jsou důtky železné… ti záhy poznají, až s okovy na šíjích a v řetězech budou vláčeni do vody vroucí a pak v pekle budou páleni…), stejně jako je mi obtížno, ba směšno brát vážně představu muslimského ráje, plného panenských prostitutek (tam dívky budou rozkošné a překrásné velkých očí černých, v stanech střežené, jichž nedotkla se ruka muže ni džina žádného). Co? Berete to vážně a doslova nebo to pokládáte za náboženský folklor, o němž je možno si myslet své? Obzvláště pak mi jde proti mé západní srsti výrok súry Padnutí na zem: Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny! Bůh by tedy mohl dopřát radostí ráje duši každé, ale on ji raději vidí smažit se pekle, fuj tajbl, abych se nerouhal. Je-li vám znám tento verš, jak o něm smýšlíte? Není-li nebo jste si nad ním luskli prsty, co jste to za muslimy? Muslim má věřit, bez výhrad a výjimek, ne si vybírat z poselství Božího jako rozinky z vánočky co se mu uzdá! Zeptejte se svých česko-arabských kolegů, odpovědí-li vám ovšem.

Přejděme na jiné pole. Nedůvěřivý, chcete-li islamofobní postoj české veřejnosti je obden přiživován zprávami jako o té súdánské nešťastnici, co se provdala za křesťana, čímž se dopustila zločinu jednak cizoložství (sňatek ženy s jinověrcem je dle islámského práva neplatný), jednak odpadlictví, za kterýžto bude popravena provazem, jen co donosí a dochová do dvou let dítě pošlé z onoho zavrženíhodného vztahu. Nebo o těch třech nebo kolika stech nigerjských dívenkách, odvlečených sektou Boka Haram do otroctví, pravděpodobně sexuálního. Nebo o těch syrských křesťanech, nucených jiným takovým spolkem vybrat si mezi konverzí k islámu nebo stětím hlavy. To už člověkem otřese, nebo aspoň jak kterým; a málo platný je poukaz, že vy křesťani jste taky pálili čarodějnice. Poslední akt toho druhu se datuje rokem 1701. Kamenování nevěrnic a podobné žerty jsou současné a nezdá se, že by chtěly skončit. Pan Sáňka zajisté odpoví - cituji – že holt muslimů je 1,5 miliardy a někteří z nich dělají věci s islámem neslučitelné. Opravdu? Co si pak máme myslet o verši súry Pokání - Zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! A tamtéž: Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim bude dán ráj. A oni bojují na cestě Boží, zabíjejí a jsou zabíjeni. Zabíjení, zabíjení, zabíjení… jsou svrchu zmíněné šerednosti neslučitelné s islámem, pane Sáňko, nebo naplněním jeho příkazů? Věru, široké musí být svědomí českého muslima.

Dí ovšem týž znamenitý muž: Islamofobní scéna v Evropě i u nás programově šíří nenávist vůči muslimům, aniž by za to byla postihována. Tak! Otřeš se nectně o islám – do basy s tebou, mizero! Opravdu, není nad svobodu slova. Přitom útoky proti jiným vyznáním by jistě tolerovány nebyly… ale byly by, holoubku, byly. A jsou. Denně se v Čechách dosti zběsile útočí proti katolickému nebo vůbec nějakému vyznání a nikomu za to zkřivení vlasu nehrozí, spíš je odezvou souhlasné přikyvování. Ale tak je tomu s islámem: vlastní utrpení platí, cizí je pominutelné, kritika jiných je žádoucí, vlastních způsobů urážkou, křivda spáchaná jinými volá po pomstě, kdežto vlastní je omluvitelná, ne-li chvályhodná. A ještě jednu otázku bych rád oběma pánům položil. Pravíť súra Pokání: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými… vzletná metafora bez hlubšího obsahu, nebo závazný program? Ale islám nezná bezobsažných hříček; takže přece jen program? Pakli ano, jak má vypadat to vítězení nad náboženstvími jinými? Přesvědčováním, vlastním příkladem? To by se, obávám se, Alláh dost načekal. Nebo přinucením? Bojem, v němž, jak káže súra Muhammad, neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu?

Vidíte, vidíte, pánové, tak to dopadá, když se někdo opravdu poučí o islámu. Něco bych vám poradil: hodláte-li někoho z nás, příslušníků západní civilizace, přivést k pravdě islámu, nedávejte mu do ruky korán. Nepřesvědčí ho, nýbrž odpudí.

Hannover, 24. června 2014