28.2.2020 | Svátek má Lumír


SPOLEČNOST: Auschwitz i v naší historii

29.1.2020

Před 75 lety osvobodili nacistické lágry v Osvětimi vojáci maršála Koněva

V pondělí byl Mezinárodní den památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Státníci vyslovili výzvy typu „už nikdy více“, upozornili na nárůst antisemitismu a odsoudili nenávist. Je to logické. Snad až na to, že výraz nenávist se nyní tak nadužívá a spojuje s různými prkotinami, že ztrácí svůj varovný význam.

V tomto stylu vyznívají připomínky výročí osvobození Osvětimi, přesněji komplexu nacistických vyhlazovacích táborů Auschwitz-Birkenau. Snad jediné, co se mění, je stále ubývající počet přeživších, očitých svědků, kteří to zažili a uvádějí na pravou míru účelové výklady.

Třeba loni v USA, když kongresmanka Ocasiová-Cortesová přirovnala detenční střediska pro ilegální imigranty k lágrům holokaustu. Oponoval jí přeživší Edward Mosberg (93): ti lidé nebyli pronásledováni pro národnost jako Židé, nikdo je nenutil, aby ilegálně překročili hranice. Devadesát let je i Ditě Krausové, rodačce z Prahy, jež v lágru pečovala o knihy. Její osud inspiroval španělského spisovatele Iturbeho ke knize Osvětimská knihovnice. Dokládá, nakolik se v Osvětimi protnula československá historie s tou světovou.

Tamní československá stopa je hlubší, než si běžně připomínáme. Stačí se podívat na heslo Auschwitz do anglické wikipedie. Z 15 předních osobností prošlých Osvětimí, které jmenuje, jsou tři spjaté s Československem – Adolf Burger (člen dílny padělatelů bankovek), Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler (aktéři nejslavnějšího útěku, Spojencům dodali zprávu o genocidě a jejím průmyslovém rozsahu). I když mezi těmi jmény není, patří sem i slovenský Žid Filip Müller, jeden z mála přeživších členů sonderkommanda (obsluhovali plynové komory a krematoria). A jistě sem patří i tzv. rodinný tábor, v březnu 1944 zplynovaný (3792 mrtvých, největší hromadná vražda československých občanů v zaznamenané historii).

Ale svým způsobem k tomu tématu patří i nové výklady dějin a otázky, jež by v provokativním podání mohly znít takto: Je dobře, že lágry v Auschwitz-Birkenau osvobodili vojáci 1. ukrajinského frontu maršála Koněva? Není třeba jeho roli nějak relativizovat? Podobně, jako se relativizuje jeho role při osvobození Prahy?

Ani se tam nestřílelo

Jistě, psát provokativně o těchto věcech je na hraně. Ne že by to bylo zakázané, ale už z jisté sebeúcty. Jenže tady nejde o provokaci, ale spíše o nastavení zrcadla.

Nyní se často říká, že u nás se v květnu 1945 už moc bojovat nemuselo. Že Koněvovy tanky přijely do Prahy, kterou již ovládli čeští povstalci (za pomoci vlasovců). Na tom všem něco je. Rozhodně je to téma, které se nemá politicky reglementovat. Ale to základní poselství, základní důvod k tomu, proč Koněv má v Praze pomník, je jinde. Spočívá ve faktu, že pod samotnou hrozbou příchodu jeho vojsk to Němci zabalili a povstalci uspěli.

Něco podobného platí i o Osvětimi. „Továrna na smrt“ zahubila přes milion lidí. Stala se symbolem šesti milionů Židů zavražděných v rámci holokaustu. Ale poslední selekce proběhla již 30. října 1944 a vůbec poslední zplynování 28. listopadu. Pak to Němci zabalili, plynové komory i krematoria zlikvidovali a vězně evakuovali skrze pochody smrti.

Když 27. ledna 1945 vstoupili do lágrů první vojáci z jednotek maršála Koněva, nemuseli bojovat. Nepřítel to zabalil sám. Spatřili jen asi sedm tisíc vězňů, zubožených natolik, že nebyli zahrnuti do evakuace. Nestřílelo se, nebylo na koho. Přesto nikoho nenapadá zpochybňovat fakt osvobození lágrů Auschwitz-Birkenau a Koněvovu roli v něm.

Ital Primo Levi to jako vězeň zažil. Později psal o rozpačité zdrženlivosti prvních sovětských vojáků – o studu, který vychází z pohledu na zločiny někoho jiného a který Němci neznali, o pocitu viny za to, že ten zločin vůbec může existovat.

Britský historik Dan Stone cituje Georgije Jelizavetského, jenž líčil 27. leden 1945 takto: „Vězni se začali skrývat. Až když jsem jim řekl: ‚Nebojte se, jsem plukovník sovětské armády a Žid, přišli jsme vás osvobodit‘, jako by ta bariéra padla. Běželi k nám, křičeli, padali na kolena...“

Má smysl se vzdělávat?

Tyto věci je užitečné uchovávat v paměti pro dobu, až pamětníci k dispozici nebudou. Nejde jen o Koněva coby zrcadlo politického sporu, ale i o přízemnější věci.

Patří sem již zmíněný „rodinný tábor“ umožňující kontakt s dětmi. Tam se jako vychovatel činil Freddy Hirsch, tam – ve zcela zoufalých podmínkách – dělala „knihovnici“ Dita Krausová (nějakým zázrakem uchránila asi dvanáct knížek).

Loni mluvčí Pátků pro budoucnost do novin řekl, že pokládá za zbytečné vzdělávat se pro svou budoucnost, když ji ohrožují změny klimatu. Až ve srovnání s tím, v jak beznadějných podmínkách se vězni pokoušeli vzdělávat děti ve vyhlazovacích táborech, vynikne arogance jistých dnešních pokrokářů. I to patří k 75. výročí osvobození Osvětimi.

LN, 27.1.2020








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.