Střelba z airsoftové pistole na prezidenta republiky za přihlížení strnulé ochranky se zapíše spíše do "švejkovské linie" dějin českého národa, než do skutečně závažných narušení demokratické politické soutěže a humanismu (kterých v historii naší země bohužel najdeme mnoho).

Sama o sobě naštěstí celá událost nepřinesla žádnou tragédii, při vytažení pistole nebyl mladý rebel Pavel Vondrouš zastřelen žádným "costnerovským bodyguardem", neb takový zřejmě v ochranné službě v Chrastavě nebyl přítomen. A střely nebyly vystřeleny do takové části těla, kde by prezidentovi způsobily vážnější zranění. Za pár měsíců bude tento akt polozapomenut, možná bude dáván k dobru, jako odstrašující příklad při výcviku osobních strážců. Nebudou-li na tento akt navazovat závažnější excesy při vyjádření nespokojenosti, kombinující osobní frustrace a naštvanost na "velkou politiku", což nelze úplně vyloučit.

Prohlášení chrastavského pseudostřelce, který na sebe chtěl upoutat pozornost, se nevyznačují žádnou ideovou originalitou. Plané apely na politiky, aby mysleli na ožebračený lid a nejen na sebe, nejsou žádným řešením aktuálních společenských a ekonomických problémů. Tento airsoftový střelec nemá ostatně ani přesvědčovací intelektuální kapacitu kresliče tykadel Smetany, který dokáže svým "sokratovským" přijímáním trestů a veřejnými deklaracemi svých názorů získávat širší sympatie alternativní levice i mnoha obyčejných občanů. Kreslení tykadel je navíc akceptovatelné, zatímco využití zbraně (byť airsoftové) je symbolem se zastrašujícím poselstvím.

Vondrouš může "bodovat" hlavně srovnáním svého případu s Kalouskovým zfackováním oponenta. Soud však ještě v jeho věci nerozhodl a není jasné, jestli celá záležitost z Chrastavy nebude nakonec také kvalifikována jako přestupek. Nicméně za určité situace by bylo možné uvažovat naopak i o přísnější právní kvalifikaci, např. by bylo zajímavé zjistit, zda celý mítink v Chrastavě nebyl shromážděním, protože pak by přicházel do úvahy i trestný čin podle § 179 porušování svobody sdružování a shromažďování - i prezident Klaus má právo se shromažďovat s ostatními občany bez násilných zásahů oponentů).

Z bezpečnostního hlediska je ale podstatná nikoliv právní kvalifikace, ale otázka, zda jeho čin může mobilizovat další napodobovatele, tentokrát s opravdovými zbraněmi. Z čistě taktického hlediska se opět ukázalo, že individuálnímu atentátu na politika v davu lze těžko zabránit. A není to jen specifikum České republiky. Např. v roce 2002 neonacistický pomatenec Marcel Bruniere dokázal vystřelit na francouzského prezidenta a jen díky své neschopnosti a zásahu přihlížejících nebyl úspěšný. Z ideového hlediska Vondroušův čin zřejmě neovlivní skutečné dogmatické komunisty, kteří respektují Leninovo odmítnutí individuálního teroru a preferují uskutečnění masové revoluce vedené centralizovanou stranou. Vondrouš přitom nebyl běžné stranické práce zřejmě schopen, v KSČM podle dostupných zdrojů neplatil ani členské příspěvky. To je asi o jediné, čím se podobá Andersi Breivikovi., s nímž ho ne zcela vhodně srovnávají někteří Klausovi příznivci. Breivik byl nespokojen s působením v norské Pokrokové straně, ale na rozdíl od Vondrouše skutečně zabíjel, snažil se zlikvidovat dorost politických nepřátel a chtěl vytvořit bojující organizaci.

KSČM se od Vonrdoušova činu jednoznačně distancovala. Její politici si ostatně mohou uvědomovat, že v případě převzetí vládní odpovědnosti se do pár let v případě pokračující krize může stát, že v pozici terčů nespokojených atentátníků budou pro změnu oni. Pro tzv. "pravodláskařskou" antiklausovskou frontu je chrastavský případ nepříjemný v tom, že ji staví do řady s vyznavači takto kontroverzních řešení z širšího komunistického proudu. Nicméně představa Klausova tábora, že nespokojené dělníky z pohraničí inspiruje Vieweg či Šiklová je mimo. Spíše je třeba vidět agitaci lokálních ultralevicových autorit, vzájemná mobilizace nespokojenců v malých pracovních kolektivech, různá razantní prohlášení a zprávy i případech "vykořisťování" (leckdy spíše městských legend) rozesílaná v e-mailech a po facebooku i působení céčkových akčních filmů.

Frustrovaných nespokojenců je v ČR určitě hodně, ať již vyznávají zvlugarizovaný marxismus nebo primitivní národní socialismus s rasistickými prvky. Již v minulosti se projevovali brutálnějším násilím než střelbou z plastové pistole, např. bombový atentátník Vladimír Štěpánek před deseti lety (ten byl zase pro radikalitu vyloučen z Klubu českého pohraničí, blízkého komunistům). Individuální atentátnické akty tedy nelze vyloučit, samy o sobě ovšem nemají možnost zničit soudobý systém (to platí i pro řízené násilné davy, o jejichž vzedmutí někteří aktivisté rovněž usilují s cílem nových pražských defenestrací).

Varující jsou snahy některých komunistických uskupení podchytit násilí ideově neukotvených nespokojenců a současně se alespoň symbolicky přihlašovat k organizovanému boji. A problematické jsou ze symbolického hlediska i zveřejňované informace o výcviku, ať již se jedná třeba o branné tábory mladých komunistů či o loňský připravovaný nácvik střelby (údajně neuskutečnil kvůli dešti) na Antikapitalistickém kempu, který pro účastníky přichystali sympatizanti Nové antikapitalistické levice z Dělnické tělovýchovné jednoty Horácko.

Samotný akt Vondrouše je tragikomický. Není to terorista, o standardní způsob politické komunikace však rozhodně rovněž nejde. Hrátky se zbraněmi (byť airsoftovými) nejsou standardní součástí demokratického repertoáru, a to i pokud se jimi má upozornit na jiné závažné problémy soudobé politiky, jakou je i korupce. Pokud zůstane tento čin izolovaným aktem, netřeba ho brát jako zásadní událost a není třeba démonizovat ani glorifikovat jeho pachatele.Ultralevicové podhoubí, z něhož vzešel a z něhož mohou vzejít mnohemnebezpečnější následovníci, je však třeba bedlivě sledovat.