Reprezentantka Nadace Charty 77 Božena Jirků byla na narozeninách bývalého komunistického předsedy vlády ČSSR Lubomíra Štrougala. Lidovky.cz s ní udělaly krátký rozhovor.

Paní Jirků je, jak tvrdí, „dlouholetá kamarádka dcery Lubomíra Štrougala“ a nevidí žádný důvod, aby Štrougalovi k narozeninám nepoblahopřála. Její manžel navíc psal se Štrougalem jeho paměti, které jsou podle Jirků „zdařilé“. Lidovky.cz připomínají, že Nadace Charty 77 vznikla původně jako organizace podporující signatáře Charty 77, kteří se dostali za bolševika do problémů, byli vyslýchání či dokonce vězněni. Jirků říká, že je reprezentantem „dnešní Nadace“ a že její organizace pomáhá, kde může. Navíc Štrougal „nebyl vrah a byl spíše vnímaný jako slušnější z té garnitury“, říká Jirků.

Lubomír Štrougal má i heslo ve Wikipedii. Tam se může zvídavý čtenář dočíst například toto:

V období od 6. března 1959 do 23. června 1961 pracoval jako ministr zemědělství v československé vládě, důležitější ale byla doba od 23. června 1961 do 23. dubna 1965 na postu ministra vnitra. V komunistickém režimu se jednalo o klíčové ministerstvo, předpokládá se, že zde Lubomír Štrougal získal některé důležité kontakty v bezpečnostních složkách, které mu pomohly v jeho další kariéře.
Ve funkci ministra vnitra se mj. účastnil zatčení svého předchůdce Rudolfa Baráka a inscenování „nálezu“ nacistických dokumentů v Černém jezeře na Šumavě.
Byl 20 let (1968–1988) členem nejužšího vedení KSČ a 18 let (28. ledna 1970 až 11. října 1988) předsedou federální československé vlády.

Jen tento výčet jeho bolševických „zásluh“ dělá ze Štrougala ústřední postavu husákovské normalizace po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Pravda, komunisté už tehdy své odpůrce nelikvidovali popravami, ale „pouze“ vězením a nucenou emigrací. O tom, že byl Štrougal jako předseda federální vlády odpovědný za zločinný bolševický systém, který tu vládl, tak nemůže být pochyb. Vrah to tedy jistě není, nicméně je odpovědný za řadu lidských tragédií normalizace. Byl ideálním představitelem režimu, který reprezentoval, a nikdy se s jeho cíli nerozešel.

Být kamarádkou dcery předsedy vlády ČSSR znamenalo mít v čase normalizace kontakt na nejvyšší místa režimu. Podle jejího životopisu:

„Nynější ředitelka Nadace CHARTY 77 Božena Jirků (1947) se k charitativní činnosti dostala vlastně oklikou - po maturitě na chemické průmyslovce zkoušela štěstí v konkurzu na televizní hlasatelku. Tato pracovní pozice jí však nevyhovovala, o to více jí sedla funkce vedoucí dopisového oddělení a tak jsme B. Jirků mohli koncem 70. let vídat každý týden v publicistickém pořadu NAD DOPISY DIVÁKŮ.“

Na ten pořad si dobře pamatuji – nebyl to žádný protirežimní pořad a Jirků pracovala v „socialistické“ televizi, z níž po normalizační čistce zmizely nejpopulárnější tváře. Jakou roli tu hrála „dlouholetá známost“ s dcerou Lubomíra Štrougala, nebudu vůbec spekulovat.

Bolševici zásadním způsobem poškodili několik generací, a nemají proto žádné právo, a už vůbec ne morální, aby na ně bylo pohlíženo jinak než jako na reprezentanty totalitního režimu. Štrougal nebyl „ten slušnější“. Byl plnohodnotným členem tehdejšího režimu a zastával nejvyšší exekutivní funkci. Nese tedy i největší odpovědnost za činnost exekutivy socialistického státu, který se se svými odpůrci nijak nemazlil.

Dnes, když vidíme Štrougala jako devadesátiletého člověka, můžeme například obdivovat jeho životní vitalitu. To, že však nebyl nikdy v uplynulém období vyšetřován za zločinné praktiky režimu, který reprezentoval, je českým způsobem „vyrovnání se“ s totalitní minulostí.

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz