Oslavy třiceti let svobody, demokracie a humanity byly narušeny stávkou učitelů, a proto kdekdo cítí potřebu se k jejich stávce vyjádřit, zejména když se nekonala ze šlechetných pohnutek (třeba proti klimatickým změnám), ale z důvodů přízemních - za mzdové požadavky. Přitom učitelé neučí 8 hodin denně a s krátkodobými prázdninami a ředitelskými volny mají přes dva měsíce prázdnin. Co by ještě chtěli? Měli vůbec právo stávkovat? A „vzali si za rukojmí naše děti, kterým teď hrozí, že když nebyly jeden den ve škole, budou hloupé“.

Jen pro připomenutí, 7. dubna 1870 byl v Rakousku-Uhersku přijat Zákon č. 43 ř. z. o koaličním právu, který právo na stávku přiznával; a Listina základních práv a svobod se stala součástí práva České a Slovenské Federativní Republiky ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.

Omílaná mantra „máme se, jak jsme se nikdy neměli“ má dvojí výklad. V roce 1990 byl průměrný měsíční příjem 3 286 Kč a letos ohlášený je 34 000 Kč. To má vypovídací hodnotu jako výrok „za krále Holce byla za groš ovce“, protože srovnává příjem v „jiných měnách“. Vlivem inflace se totiž bývalá stokoruna rovná nynější tisícikoruně. Oficiální výpočet inflace je jen o něco málo milosrdnější, protože astronomický růst cen bytů, energií, vody, potravin a nájmů kompenzuje pomalejším růstem cen jachet. Za 30 let se zvýšil průměrný měsíční příjem ve stálých cenách roku 1990 o 3,47 %, což není bombastický úspěch, zejména když je ovlivněn výrazně víc osobami s nadprůměrným příjmem (poslanci, senátory, soudci, fotbalisty a generálními řediteli čehokoliv) než v roce 1990. Příjmově privilegované skupiny se „mají tak, jak se nikdy neměly“, ale současně proběhlo relativní i absolutní zchudnutí neprivilegované části společnosti, což dokumentuje 115 tisíc bezdomovců; 4 miliony exekucí; 1,267 milionu osob ohrožených chudobou; 470 tisíc osob pod hranicí životního minima atd. Také tito občané se „mají, jak se nikdy neměli“.

To se stalo buď tím, že výkonnost ekonomiky neumožňuje vyšší nárůst příjmů, pak se ovšem nezdařilo výkonnost ekonomiky zvýšit, což byl deklarovaný cíl politických a společenských změn; nebo je rozdělování společenského produktu tak nerovnoměrné, že dojde k sociálnímu otřesu. Lze tedy zevšeobecnit, že učitelé nejsou jediná špatně placená profese a že současně s premisou „všetci kradnú“ platí i premisa „všetci sú zle platení“.

Nic nenasvědčuje tomu, že by strany a vlády přistoupily k příjmovým nesrovnalostem koncepčně, ale postupují podle algoritmu „kdo křičí – dostane přidáno“. Licitačním způsobem se přidává zdravotníkům, řidičům, hasičům, učitelům atd. Přitom se klidně „nalévá voda do děravého sudu“. V případě školství by občan očekával, že je čas řešit, zda musí být v každém okresním městě (vesničce střediskové) univerzita se všemi možnými i nemožnými fakultami; zda se na všech středních školách musí vyučovat všechny obory; zda se má označovat jako gymnázium škola, na které se nematuruje z matematiky; zda inkluze něco přinesla atd.

Závěr roku 2019 by neměl být jen obdobím oslav (důvodů slavit není mnoho), a uplynulých 30 let by mělo být impulzem k jejich kritické analýze. Pokud ji naše strany a vlády neudělají, bude to důkaz, že jim dosavadní vývoj vyhovuje, a že cíle transformace z 90. let byly jiné, než deklarované.