Zakladatelé olomoucké univerzity, španělští jezuité, věděli, že vzdělání se má dostat bez rozdílu všem nadaným lidem. Na provoz univerzity hledali fondy jinde, třeba u bohatých rodičů svých žáků, a bez zajištění zdrojů školu vůbec neotevřeli. Záměr biskupa Viléma Prusinovského (1565-72), odchovance jezuitů ve Vídni a v Římě, přivést členy řádu do města, musel být schválen generálem řádu Španělem Franciskem de Borja (Borgiášem, pozdějším světcem), jenž vyslal do Olomouce dalšího Španěla, v hierarchii řádu vysoce postaveného Jeronýma Nadala, oficiálního životopisce zakladatele řádu sv. Ignáce. Nadal přicestoval do hlavního města Moravy v srpnu 1566 a právě on rozhodl o dalším trvání jezuitského učení v Olomouci; vyslovil dokonce naději, že zde bude časem velká kolej studia generálního, což se stalo skutečností.

Když dnes některé politické strany chtějí zavést školné, je to sice na jedné straně pochopitelné, na druhé to ovšem vzbuzuje nejen nelibost u levicových stran, ale zejména u samotných studentů, kteří budou tímto opatřením postiženi bezprostředně. Přestože k levici nepatřím, toto opatření se mi zdá protismyslné. Přestože se tvrdí, že platící studenti budou vyžadovat kvalitní výuku, nevidím to tak jednoznačně. Proč?

I když si vzpomínám, že sám jsem samozřejmě pociťoval rozdíly mezi svými učiteli, některým jsem musel dát za pravdu až s odstupem let. Vycházím z vlastní praxe: občas mívám studenty - doktorandy, samozřejmě zahraniční, kteří svá studia platí. Záhy jsem narazil na člověka, který sice jevil určitý talent a snahu, ale uchyloval se k přílišnému čerpání z internetu, což se dalo poznat podle citací z literatury. Nejednou jsem ho na to upozornil, ale stále se neměl k tomu, aby se obrátil ke studiu originální literatury. Stál jsem tedy před otázkou, zda mu doporučit, aby změnil styl studia, nebo aby prostě studovat přestal.

V tom okamžiku jsem cítil tlak korupce – ne osobní, neboť student mi nic nenabízel a já bych ani nic nepřijal –, ale korupce obecné povahy; domýšlel jsem: když odejde, škola ztratí jednoho platiče. I když učitel za tuto výuku žádné peníze přímo nedostane, škola by to pocítila jak finančně, tak úbytkem prestiže: méně žáků, méně výkonu. Naštěstí si zmíněný student v oné kritické době uvědomil, že když na to přijde jeho školitel, přijdou na to i členové komise, která jej bude přezkušovat, a nasměroval studium a bádání v dalších dvou závěrečných letech tak, že výsledek vyzněl jednoznačně pozitivně, ba jako vynikající.

Obávám se, že podobné rozhodování – zda vyhodit platícího, ale nedobrého studenta – by nás čekalo pokud ne hromadně, tak přinejmenším v řadě případů. A bude-li zaveden systém, že ve finančním hodnocení vyučujícího se bude odrážet i počet platících studentů, pak můžeme očekávat, že se kvalita výuky rozhodně nezlepší, jelikož každý profesor si dá pozor, aby se nezbavil svého (dílčího) finančního zdroje.

Vidím tedy tvrzení, že školné samo o sobě pomůže zlepšit výuku, jako zcela neodůvodněné; v případě, že si studenti z tohoto důvodu budou muset navíc přivydělávat, nastane další pokles výkonnosti studia. Opět mluvím z praxe: sám jsem vystudoval při zaměstnání (externě), a přestože jsem studium zvládl celkem bez problémů, vím, že starosti o práci (a popř. i o rodinu), tedy o vydělávání peněz nutných k financování, studiu rozhodně neprospívají.

A splácení? Po dokončení studia v humanitních oborech není nikdy jistota uplatnění a platy jsou dosti ubohé – právě třeba v památkové péči a v muzeích, oborech, pro které většinu studentů vychováváme. Budou tito studenti (humanitních oborů vůbec) platit tolik co právníci, lékaři a inženýři? Kdo určí minimální hladinu školného a na čem se bude zakládat?

Katedra dějin umění FF Univerzity Palackého, Olomouc