V pondělí bylo vysvědčení. Ne že bychom tomuto dokumentu věnovali doma přehnanou pozornost. Ale letos jsme to měli zajímavější v tom, že zatímco dcera přinesla vysvědčení z pražského gymnázia, synovy výsledky jsme dostali e-mailem ze střední školy v americké Pensylvánii. Obojí se od sebe dost výrazně liší.

Dcera dostala klasické známky. Je to něco, na co jsme zvyklí a v čem byla většina z nás vychovaná. Hodnocení na škále od jedničky do pětky je jasné a srozumitelné. Stejně jako způsob, kterým ke známkám učitelé dospějí. Obvykle aritmetickým průměrem známek, které žáci za pololetí nasbírají z písemek, zkoušení a úkolů. Synovo hodnocení jednotlivých předmětů bylo uvedené v procentech. Čísla se většinou více či méně blížila stovce, což nám udělalo radost, ale na rozdíl od známek od jedničky do pětky nám to zas tak moc neřeklo. Každé číslo bylo doplněno ještě poměrně dlouhým hodnocením slovním. V drtivé většině opět pozitivním. V čem jsou synovy silné stránky, čím ostatní převyšuje, jak se mu co povedlo.

Téměř chyběly jakékoliv výhrady, a pokud tam byly, tak byly ukryté do taktních formulací, že v tom či onom by mohl přece jen více využít svých schopností. Co je lepší? Nedokážu říct. V Česku pravidelně slýcháme nářky, že známky žáky zbytečně stresují a jejich hodnocení zplošťují. Že z číslice na vysvědčení nepoznáme, jak se do ní promítly talent, píle či kázeň. Že je to bezohledné a kruté.

Na druhou stranu jsem slyšel i nářky rodičů amerických dětí, kterým zase vadí, že hodnocení učitelů jsou až příliš „politicky korektní“ a že je z nich vlastně těžké vyluštit, jak přesně na tom jsou.

Školy tak vychovávají samé se sebou spokojené jedince, splývající v pozitivním davu. Nevím, kde je pravda. Hluboko v sobě mám ukrytu slabost pro školní dril, zřejmě pozůstatek rakousko-uherských genů. Péče o city žáků se mi zdá přehnaná. Nechť si zvyknou, že i život jim bude psát známky, které často budou povrchní, zjednodušující a někdy i nespravedlivé.

Jedna věc mi však vrtá hlavou. Proč jsme tak přísní na děti a zároveň tolerantní k dospělým? Aspoň ve srovnání s Amerikou. Dětem měříme tvrdě úspěch aritmetickým průměrem.

Ale když vyrostou, ocitnou se v systému, který neupřednostňuje dříče před lemply a v němž se leckteré budižkničemu pohodlně houpe v sociální síti.

Zatímco když ze školy vyjdou hýčkané americké děti, jsou ve světě, který uznává úspěch a ve kterém se každý musí starat hlavně o sebe.

Nebo mi něco uniká?

LN, 2.2.2011