Válka na Ukrajině je na mrtvém bodě. Oběma stranám dochází munice, vojáci i nadšení. Evropa se zmítá ve svých vlastních problémech i v problémech ve vztahu k Ukrajině – viz otázka obilí ze strany Polska a Slovenska a Maďarska. V naší blízkosti je Slovensko v politickém rozvalu. Tzv. demokratičtí politici a mainstreamoví a médii u nás doma se děsí, aby nedej bože, neskončila ta ekonomická děsivost, která se v Čechách nazývá Fialova vláda. Aby pak, hrůza hrůz, nevyhrát další volby, třeba mimořádné – ne že bych si to přál – Babiš. Podle posledních průzkumů smýšlí pravicově 44 % Čechů a tzv. levicově – přeložme „pokrokářsky“ (tedy na straně Filovy vlády) jen 36 %. Další Bruselu věrná postkomunistická vláda a stát by se mohly položit a nová vláda začít předkládat své požadavky. Což by skutečně mohlo Bruselem otřást. Kde jsou ti věrní východní pokrokáři, co nás vždycky poslouchali? Kam se totiž v Evropě podíváme, tam je nějaký malér. Itálii vládne dle vyjádření pokrokářů z Bruselu pokračovatelka Mussoliniho. A hlasitě křičí na Němce, aby si ty své lidskoprávní fanatiky i s jejich loděmi a vylovenými imigranty strčili někam, že už je do Itálie pouštět nebude. V Holandsku se vzbouřili zemědělci. Ve Švédsku, v tom vzorném státě s otevřenou náručí muslimským imigrantům, se střílí a bude tam muset proti muslimům (označovanými krycím jménem imigranti) zasáhnout armáda. Paříž opakovaně opět a opět hoří a celé části státu už jsou islámskými chalífáty. Dnes přišla zpráva, že universita v Marseille končí běžné vyučování, protože muslimští gangsteři ovládají celé okolí. Byl jsem tam nedávno, tam jsou už „běloši“ jen trpěnou menšinou.

A teď nedejbože aby to dopadlo jako v roce 1918. Agresor bude poražen a Evropa bude na kolenou.

Od roku 1918 do nás politici a vládní historici tlučou myšlenku, že svobodu státům střední Evropy, a hlavně Československu dal ve svém idealistické nadšeni Západ, tedy hlavně USA. Že máme svobodu z něčí „milosti“. Bolševici to trochu upravili, když tvrdili, že nebýt Velké říjnové socialistické revoluce, někdy by žádné Československo, Polsko a Jugoslávie nebyly. Což je lež jako věž.

Jak říká britský historik Thomas Lorman, poválečná Střední Evropa, rozpad Rakousko-Uherska a oslabení Německa a pád germanizační plánů Německa a Rakouska pro východní Evropu a Balkán, Západní Evropa a USA prostě museli akceptovat. Ovšem nic z toho se jim nelíbilo. Anglii a Německu Francii je Spojeným státům by vyhovovalo, jak nedávno sdělila evropským studentům bývalá americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, že kdyby I. světovou válku vyhrálo Německo a rozdělilo si pak Evropu společně s Ruskem a případně Francií, bylo by to nejlepší.

Jako katalyzátor tehdejšího vývoje v Evropě byla skutečnost, že tady nebyla jen západní Dohoda a poražené Ústřední mocnosti ale další hráči. Z našeho a Rakouského hlediska nejprve Československo, ačkoliv ještě neexistovalo, mělo vynikajícně vycvičenou armádu tzv. Legie ve Francii, v Itálii a v Rusku, ale také v Srbsku. A že Itálie hned po skončení války plně vyzbrojila 60 000 bývalých rakousko-uherských vojáků z českých zemí kteří uvízli v Itálii a poslala je, včetně výzbroje, do vznikajícího Československa jemu na pomoc. Také Polsko mělo svoji vlastní armádu vyškolenou v několika zemích – Německo a Rusko Rakousko-Uhersko a ve Francii byla tzv. polská modrá armáda, což se také nedalo přehlédnout. Slovinci a Chorvati bojovali proti Italům za záchranu svého území, a to i za pomoci českých bývalých rakousko-uherských jednotek. Nový stát Slovinců Chorvatů a Srbů byl vyhlášen hned jeden den po Československu tedy 29. října 1918 a měl kvalitní armádu.

Na územím Haliče a Ukrajiny bojovalo několik ozbrojených skupin proti sobě. Maďarsko vyhlásilo vlastní stát a měl svoji armádu, stejně tak to učinilo Rumunsko. Protože po pádu Německa začaly v Německu hned boje mezi levicí a pravicí a rakouská armáda se v podstatě rozpadla, nebylo zbytí, než aby západní státy Dohody prostě uznali realitu a modus vivendi. Státy střední a východní Evropy si svoji samostatnost vybojovali sami. Američané a státy Dohody to pouze politicky „přikryli“.

Opakuje se tak dnes v určité variantě tehdejší situace. Zákopová válka trvá, nikdo nemá odvahu skutečně porazit druhou stranou (strach z atomových zbraní a z důsledků rozpadu Ruska). Západní tzv. liberální demokraté a politici, jak vyplývá ze skutečného postoje k východní Evropě, Rusku a válce na Ukrajině mají pocit, že rozhodně nepotřebují, aby nějací zaostalí Slovani a jejich kamarádi provozovali vlastní národní politiku anebo aby dokonce společnou politiku. A měli ve spolupráci s dalšími východoevropskými a balkánskými státy takovou moc Bruselu, aby zarazili to „woke“ šílenství, které sledujeme.

Pokus o podřízení Evropy od Německa až po Ural ekonomickým rozdělením mezi Rusko a Německo, tedy skutečný plán Putina a Merkelové. Nevyšel. Politika Merkelové zanechala většinu Evropy v rozvratu. A co kdyby se najednou několik těch východních „trpaslíků“ spojilo a nedej bože postupně vytvořili nějaké nové, na východ posunuté Rakousko-Uhersko. Ve skutečnosti rozšířené o západní část Ukrajiny a Moldávii a Rumunsko.

A už jsme zase v tom jako v 19. století, kdy František Palacký nejprve řekl: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm“, což se skutečně stalo, ale pak dodal: „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit“.
Zdá se že tento plán vytvořit ve střední a východní Evropě nějaké nové Rakousko doslova děsí západní Evropu. Spojené státy si s touto otázkou vůbec neví rady.
Jak to bylo v letech 1914 až 1920, tak podobných dnešku, si můžete podrobněji přečíst mé knize:

Život, boj a smrt: Češi a Slováci pod sedmi vlajkami 1914- .1920 - Objednat knihu lze na zde