12.12.2019 | Svátek má Simona


ROZHOVOR: Korupce v médiích existuje, říká Fedor Gál

1.4.2006

Fedor GálBývalý slovenský politik, dnes v Praze žijící sociolog, nakladatel, spoluautor projektu CET 21, který dostal celoplošnou televizní licenci, na níž vyrostla TV Nova, Fedor Gál. Občas se v médiích vyjadřuje k otázkám xenofobie a mezikulturní tolerance, angažuje se i v otázce emancipace romské minority a hlavně jejího bezpředsudečného vnímání majoritou společnosti. V politice i po odchodu z ní poznal mnohokrát svět médií jako jejich objekt, terč – i hybatel a spolutvůrce. Může také dobře srovnávat mediální a politické prostředí v obou polovinách někdejší česko-slovenské federace.

Odešel jste - vy, jedna z tváří listopadu 1989 - ze Slovenska, z tamní vrcholné politiky ve chvíli, kdy se události na tamní scéně začaly značně komplikovat, kdy nastoupil ofenzívu Vladimír Mečiar. Jak byste s odstupem času charakterizoval tu dobu se zřetelem na dopad politických popř. ekonomických událostí na mediální scénu?

Myslím, že Vladimír Mečiar se ani nemusel příliš namáhat, aby získal významnou část medií pro své záměry. Novináři to pro něj dělali většinou sami a dobrovolně. Jejich mentalita byla veskrze komunistická. Už si na všechna ta jména ani nevzpomínám. Na začátku byli lidé jako například Ivan Mjartan. Jeho Radiožurnálu se říkalo Radiomečiar. I s odstupem času říkám, že většina z nich to dělala z přesvědčení, že doba od novinářů žádá, aby „bojovali“ na barikádách. Výjimek, jako byli například Milan Žitný, Štefan Hríb, Ivan Hoffman, Peter Schutz, Eugen Korda a podobní, bylo málo. I tito sice bojovali, ale bez uvozovek, profesionálně.

Měla média, lidé v nich a zájmy za nimi nějaký fatální vliv na politický vývoj Slovenska v 90. letech?

Ano. Noviny jako například Nový Slovák šířily nenávist, negativní emoce. A pak ta zvláštní neschopnost uchopit fakta v kontextu! Při prvním odvolání Vladimíra Mečiara z postu premiéra vlády SR téměř nikoho nezajímaly důvody. Vytvářela se atmosféra jakéhosi ublíženého chudáčka, kterého ti noví papaláši odvolali nevinně. Pamatuji si na bouřlivé demonstrace proti jeho odvolání. Bez mohutné mobilizace prostřednictvím médií by to nešlo.

První polovina 90. let byla ve znamení boje o média, především ta veřejnoprávní, ve vašem případě STV. Vzpomenete si na klíčové okamžiky tohoto procesu a role, které sehrávaly jednotlivé subjekty?

Nominace ředitele STV byla pokaždé politická. Profesionalita kandidáta nebyla rozhodující. Je paradoxem té doby, že tito lidé nezvládnutí své role pokaždé interpretovali jako politické spiknutí. Následně se pak začali politicky vyhraňovat. Znám opravdu hodně takových, kteří objevili své národní cítění až poté, co profesionálně nezvládli svou odpovědnou práci. Ptáte se však na klíčové okamžiky. Z mého hlediska to byl 3. březen 1991, kdy Milan Kňažko odrecitoval v STV, za pravidelnou Mečiarovou desetiminutovkou, dramatický projev o tom, jak měl být vedením Veřejnosti proti násilí cenzurován. To byl konec VPN a začátek Hnutí za demokratické Slovensko. Kdo tehdy přemýšlel nad tím, že jde o nesmysl, který vyvracel právě Kňažko tím, že si v televizi odbrebentil, co mu jiní napsali? Až po mnoha letech se zjistilo, že jedním z autorů onoho projevu byl novinář a zpravodajec bývalé komunistické rozvědky pan Cibula. Anebo onen moment, kdy v den voleb v roce 1994, v čase moratoria na politickou kampaň, Vladimír Mečiar před desítkami kamer a mikrofonů prohlásil, že mu měla být zmařena možnost volit. Takových a podobných „mediálních triků“ jsou za léta, co žiji, spousty.

Myslíte si, že v mediálním ohledu se slovenský vývoj nějak zřetelně a zásadně lišil od českého, popř. v čem byly ty rozdíly?

Nechci si hrát na člověka, který mediální situaci systematicky sleduje. I s odstupem času však tvrdím, že zásadní rozdíl byl v především v tom, že média v Čechách byla pestřejší a bylo k dispozici víc kvalitních novinářů. Soudě podle toho, že mnoho těch nejlepších ze Slovenska pracovalo v Čechách anebo pro česká média, byly zde i lepší podmínky pro práci.

Podílel jste se na projektu CET 21. To je historie dosti známá a také už svým způsobem uzavřená. Zeptám se jinak: věříte, že původní projekt, kam jste vy přispěl svou odborností sociologa a kde byly plánovány mnohé vysloveně menšinové formáty, by vůbec v rozpoložení té doby, roku 1993-4 měl šanci reálně uspět?

Pokud to měla být televize komerčně úspěšná, projekt bylo nutno zásadním způsobem korigovat. O tom není pochyb. Jenom pro ilustraci: já jsem pro původní projekt zpracoval návrh na zřízení ústavu, který by monitoroval veřejné mínění a dynamiku společenských problémů. Předpokládalo to spoustu lidí a peněz. Opravdu směšná představa.

Jak byste reagoval na časté konstatování, že původní projekt CET 21 byl skoro více veřejnoprávní než realita České televize, zatímco pozdější praxe Novy byla pouze komerční produkce, která rezignovala na jinou než na zábavní funkci ve společnosti?

Praxe je taková, že všechny televize jsou si podobny, že veřejnoprávnost je podnes jakási fikce anebo zaklínadlo. Všechny televize válčí o své diváky, o své baviče, o své korunky. Podstatný rozdíl je snad v tom, že ta veřejnoprávní je má ode všech, a to povinně. A také v tom, že je víc prolezlá skupinovými zájmy. Osobně bych si velice přál, aby ČT byla televizí, která se chová hospodárně a která současně utrácí naše peníze na věci, které komerční televize nedělají. Například kvalitní dokument. A pokud jde o Novu - říkám zcela upřímně, že si lidí, kteří dělají například Na vlastní oči, vážím za jejich kumšt a odvahu.

Měl jste na řečeném vývoji Novy od projektu k realitě nějaký podíl nebo vliv?

Byl jsem jedním z majitelů privátní firmy, která provozovala TV Nova. Neměl jsem žádné exekutivní funkce. V mé pravomoci bylo skákat do výše svého vlastnického podílu. Ten byl 2%. Tak jsem skákal do výše 2%. Takové CME skákalo do výše 66%. Ti, co podnikají, a ti, co vědí, jak fungují privátní firmy, mi rozumějí.

Zkoušel jste nějak zabránit překlopení Novy v čistě komerční zábavnou stanici?

Když si odmyslím naivní představu o vlivu interních sociologických výzkumů na charakter zpravodajství a publicistiky a tak podobně, tak ne. Říkám-li ovšem, že ne, tak tím také říkám, co mi bylo umožněno. Možná, že Vladimír Železný udělal správně, že své společníky z CET 21 nevpustil do hry. Byli mezi námi i řádní exotové.

Sledujete ostatní někdejší spolumajitele CETu 21, prof. Alana, P. Kršáka, V. Venclíka, P. Hunčíka - kam se od té doby posunuli, jaké jsou jejich dnešní aktivity? Jakýma očima na ně dnes hledíte?

Petr Hunčík je můj přítel. Založil a financuje výzkumnou instituci na problematiku minorit, založil skvělou nadaci, napsal dvě knihy o menšinách, přednáší po světě, renovoval za vlastní synagogu na malém slovenském městě, financuje kulturu v regionu, kde žije. S ostatními neudržuji žádný vztah.

Co soudíte o dnešní kariéře Vladimíra Železného?

Přeji mu trochu toho buddhistického zklidnění mysli. Totéž ovšem přeji i sobě.

Není vám líto někdejších aspirací a ambicí CETu 21? Nepodlehnete občas pokušení vstoupit do téže vody a zkusit znovu participovat na nějakém novém TV projektu, třeba v souvislosti s novými možnostmi v éře digitalizace?

Už více jak tři roky jsem spolumajitelem malé firmy, která rozvíjí IT technologie pro mobilní sítě. Myslím, že jsme dosáhli pozoruhodných výsledků. Budoucnost vidíme především v mobilní televizi, v komunikaci a interaktivitě prostřednictvím mobilních a IP sítí.

Sledujete vývoj licenční bitvy o digitální licence u nás?

Jenom se občas dočtu, že tady zuří bitva, která mě nezajímá.

Můžete srovnat tento domácí vývoj s obdobným vývojem na Slovensku?

Jak už jsem řekl, nezajímá mě to. Teda zajímá v oblasti, kde se angažuji, a to jsou například TV přenosy do mobilních telefonů a digitálních sítí.

Na Slovensku ještě zůstaňme. Také tamní politická scéna má svého mediálního magnáta - P. Ruska (TV Markíza). S trochou nadsázky - přirovnal byste jej k spíše k Vladimíru Železnému, nebo Silvio Berlusconimu?

Je to taková vesnická verze ambiciózního – dnes už bývalého – mediálního magnáta. Vesnická a současně deformovaná. Už několik měsíců baví slovenskou společnost tajnými nahrávkami různých rozhovorů, které vedl se svými spojenci a které, když přestali být spojenci, vytahuje a zveřejňuje. Představa člověka, který se pohybuje po světě ověšen minikamerami, není z mého světa.

Slovenská politická scéna v posledních týdnech a měsících žije také rozmanitými mediálními kauzami, například právě případem odposlechu poslankyně Henzélyové, která byla natočena, jak se jinými slovy přiznává ke korupčnímu chování. Objevily se také ale spekulace, že mohlo jít o videomontáž s cílem dotyčnou političku neprávem kompromitovat. Jak vidíte tento konkrétní příběh vy?

Neznám tuto kauzu, ale na jejím počátku, jestli se nemýlím, byla už zmíněná Ruskova metoda. A pak: nejsem schopen veřejně odsoudit člověka, pokud ho neodsoudil soud a vina nebyla prokázána. „Lid“ to ovšem dělá velice rád. Zažil jsem to na vlastní kůži a zažívám to dodnes.

A jak se díváte v obecné rovině na funkci a využití (zneužití) vizuálních médií, na zpravodajskou techniku a její využití (zneužití) v takzvaném veřejném zájmu?

Veřejný zájem je také o ochraně soukromí lidí. Ale také o mé bezpečnosti. Po událostech 11. září 2001 mi bylo jasné, že za bezpečnost budeme platit soukromím. Nerad bych ovšem platil ledajaké fízlování.

Jaký máte názor na fenomén tzv. skryté kamery? Není to v éře miniaturizace elektronických záznamových zařízení a v epoše čím dál větší ztráty soukromí v souvislosti s globální informační sítí (internet, mobily, GPS atd.) poněkud zaprášený a archivní problém?

Jsem pod dohledem celých 24 hodin denně – přes svůj počítač, mobilní telefon, kreditní kartu a nevím co ještě. Privátno začíná být nedostatkové zboží. Nemůžu ovšem říct, že si tím nechávám kazit spánek.

Byl jste někdy sledován za účelem veřejné skandalizace - v Čechách, či na Slovensku?

Vynechám období před listopadem 89. Po listopadu 89 mě sledovala nejdříve Slovenská informační služba, Ivan Lexa, její tehdejší šéf, o tom dokonce mluvil ve slovenském parlamentu. Jako že destruuji Slovensko zvenčí. Česká tajná služba, jak zveřejnil svého času Pavel Bratinka, mne zase sledovala jako extrémistu v souvislosti s Hnutím občanské solidarity a tolerance. A to mluvím jenom o dvou případech, které byly zveřejněny v celoplošných médiích. Mám i několik dalších příkladů.

Jak se díváte na vzájemnou prostupnost mediálního a politického světa? Novináři přecházejí do politiky (Mlynář, Bobošíková), politikové se stávají žurnalisty (Uhl, Dostál), případně se tento proces opakuje (zase Uhl i Dostál)... Je vůbec, podle vašeho názoru, možné, aby ten, kdo si už někdy zadal s mocí, mohl napříště fungovat jako služba veřejnosti, tedy novinář, jehož cílem by mělo být zjišťování a zveřejňování korektních a pokud možno nestranných informací?

Od profese bych charakter neodvozoval. Umím si například představit dobrého novináře, který se stane v jistém období svého života politikem. Štve mě spíše „spolupráce“ politiků, novinářů a expertů „pod pokličkou“ a „za službičky“. Mluvím o korupci, konfliktech zájmů, zneužívání postavení a podobných nešvarech.

Existuje v médiích korupce?

Existuje.

Jak se - jako sociolog i jako člověk politický - díváte na čím dál vetší inflaci předvolebních průzkumů, preferencí atd.? Jedni politici je přeceňují (Paroubek), jiní možná podceňují (Topolánek). O čem vypovídají tyto průzkumy? Je možné je vnímat jako relevantní informační zdroj? Nebo je to jen jeden z prostředků manipulace veřejným míněním?

Pokud škrtneme korupci, vědomou manipulaci, neodbornost a zneužívání těchto průzkumů, tak je to docela spolehlivý způsob zjišťování nálad a postojů lidí.

Chtěl byste se někdy vrátit do praktické politiky? Jaké podmínky by pro to musely případně být splněny?

Vzpomínám dnes na léta, kdy jsem byl v politice (od listopadu 89 do půlky roku 91) s jistou nostalgií. Bylo to mé heroické období. O návratu ovšem nepřemýšlím ani náhodou. Jsem teď v jiné etapě svého života. A další už nebude.

Pro server Ćeská média připravil



DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním
DÁRKY PRO BABIČKU: Potěšte ji pod vánočním stromkem něčím originálním

Ještě vám chybí dárek pro milovanou babičku a přemýšlíte, co jí nadělit pod stromeček? Připravili jsme pro vás malou inspiraci.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.