2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


ROZHOVOR: Kam kráčí svět?

15.8.2022

Svůj pohled na současnou dobu přináší profesor Jaroslav Šesták z Fyzikálního ústavu Akademie věd, autor knihy Termická analýza a termodynamické vlastnosti pevných látek. Propojování disciplín a neobvyklé závěry jsou pro Jaroslava Šestáka charakteristické. Dnešní rozhovor navazuje na interview, které jsme přinesli v červnu

Přes svůj pokročilý věk jste nedávno přednesl hlavní pozvanou přednášku na mezinárodní konferenci o materiálech ve Splitu. Co nového jste přinesl?

Výrobky lze připravuji dvojím způsobem, Standardní postup je obrábět či okrajovat obrobek do výsledného stavu (tzv. top-down) nebo lze postupovat obráceně tak, že ho sestavujeme z výchozích mikročástic (tzv. bottom up). Oba způsoby umožňují připravit nanomateríály, na které se vědecký svět zaměřuje a to zejména na jejich termodynamický popis. Ukazuji, že zde platí pozapomínané zákony známé z popisu koloidních soustav z předminulého století (jako Gibb-Thompsonova rovnice z roku 1988) a že právě zmenšující se velkost se stává základní termodynamickou veličinou jako třeba teplota. Tepelné zpracování a analýza se tak stává centrem výzkumu materiálů a to vše také zohledňuji ve své knize o termodynamických vlastnostech materiálů, vydané Elsevierem v roce 2021.

Ve svém minulém rozhovoru se odkazujete na neblahý vliv bláznovství, co byste k tomu dodal?

Lidské bláznovství či vlastní ztřeštěnost může vést až k pomyslnému předpokladu konce světa a je otázka co by ho mohlo podnítit a čím by mohl být zapříčiněn? Podle Bulletinu amerických jaderných vědců je dohlednost takové katastrofy s celosvětovou existenční hrozbou třeba nukleární válka, pro jiné klimatická změna, pro další nově nastupující a vnitřně disruptivní technologie nebo rozpad morálních hodnot současné civilizace či její přelidnění. V prvním případě jsme čelili této hrozbě už koncem druhé světové války, pokud by tehdejší Osa dosáhla na jadernou munici, v dalším pak během Kubánské krize či Vietnamské války a i v současnosti jsme pod vyhrůžkou držitelů jaderné výzbroje, která je v rukou často nekontrolovatelných bláznů – diktátorů. Konec světa, některými nazývaný Armagedon, je jedna ze zásadních otázek lidské přirozenosti, protože se o něm hovoří už v Bibli v souvislosti s Božím soudem, který bude nad lidmi vynesen v souvislosti s předpokládaným druhým příchodem Ježíše Krista. Člověk má být souzen za to, jak naložil s božským poselstvím, které nám kdysi Ježíš svým životem zprostředkoval. Slovo poselství si pak můžeme explikovat jako civilizaci a jak jsme se s ní vypořádali?


Odpovědi na to by asi byly hodně rozdílné. Jaké se naopak nejčastěji objevují v souvislosti s tím, co lidstvo čeká?
Bulharská Baba Vanga, přezdívaná Nostradamus z Balkánu, měla vize, které se často staly skutečností. Předvídala výbuch Černobylské elektrárny 1986, smrt princezny Diany 1997, nebo očekávala konec života v důsledku vymírání včel a před tím nástup Vladimíra Putina jako vládce světa, ale i nositele hladomoru. Na druhé straně vídeňský rodák, kybernetik Heinz von Foester, žijící od roku 1949 v USA, vydal v prestižním časopise Science 1960 studii o narůstajícím přelidnění s varováním, že člověk jednou zničí sám sebe. Aplikoval matematický vzorec s názvem „rovnice soudného dne“ s pomyslným koncem vývoje lidské populace kolem roku 2036, pokud se do té doby neomezí porodnost. Podle předpovědí OSN se ale populační růst zastaví až někdy kolem roku 2060, kdy na Zemi bude zhruba 10 miliard lidí. Poté se začne populace snižovat a vzhledem k technologickému pokroku nic nenasvědčuje tomu, že bychom těch 10 miliard nezvládli uživit, pokud ovšem bude dost pitné vody. Možná, že dospějeme k tzv. středověkým odpustkům, dnes ve formě emisních povolenek a v budoucnu vydávaných třeba za používání pitné vody nebo dokonce za produkci dětí. To vše jsem popsal v jednom ze svých předchozích rozhovorů o potenciálu zavedení povolenek

Často zmiňujete Gaiu, jak matku Země, považovanou za prvotní bohyni, jindy za matku přírody. Má něco společného s předvídáním a předcházením Armagedonu?Gaia neprezentuje pouze svoji vlastní fyzickou planetu Zemi, ale zastupuje i síly přírody, což znamená zákony a inteligenci, které existují na každé úrovni vesmíru. Pojednává o schopnosti pozemského systému regulovat svůj „globální metabolismus“, tj. procesů souvisejících s výměnou hmoty a energie. Země je rozuměna jako super-organismus, který je vitální ve fyziologickém smyslu tak, že udržuje celoplanetární prostředí pomocí vzájemné korelace (sebe-usměrňování) existujících entit. Živá a neživá složka přírody se tak propojují do jediného řádu. Ukažme si možné propojení na hypotetickém příkladu dvojích květin – sedmikrásek, existujících ve fiktivním světě Daisy. Jsou to třeba černé a bílé sedmikrásky, které jsou schopny růst pouze v mezích určitých teplotních podmínek. Oba druhy mají obdobnou, rychlost růstu, ale bílé odrážejí sluneční paprsky a tím planetu ochlazují, zatímco černé sedmikrásky sluneční paprsky absorbují, a tím přispívají k oteplování planety. Černé sedmikrásky rozkvétají dříve, protože jsou schopny lépe absorbovat teplo. S narůstající teplotou se ale začíná dařit lépe bílým sedmikráskám, které se lépe dokážou vyrovnat s vysokou teplotou, protože jsou schopny odrážet teplo, a tak se dostatečně ochlazovat, čímž i zajišťují své přežití.

Jak vlastně funguje taková souvztažnost?
Vzroste-li dostatečně teplota, pak bílé sedmikrásky mohou nahradit černé sedmikrásky ve všech klimatických zónách, čímž nadále ochlazují planetu. Samozřejmě nelze vyloučit, že vzrůstající teplota přehluší stávající řád a bílé sedmikrásky nedokážou planetu dostatečně ochladit a umírají. V té chvíli se celý systém zhroutí a teplota vyletí skokově vzhůru. Nutno ale zabudovat vzájemné a prospěšné působení predátorů ve smyslu toho, že králíci jedí sedmikrásky, lišky jedí králíky. A čím více je králíků, je i více lišek, což tou měrou zabraňují přemnožení druhů - bohužel, sám člověk má jako svého střežícího predátora jen sám sebe!. Následně se původní teplotní výkyvy vyrovnávají a postupují v rámci složitosti samoregulačního modelu, který je jedním ze základních oscilačních principů provázejících jakýkoliv vývoj. Organismy a procesy mají totiž schopnost samoregulace, což znamená, že pochody uvnitř (zejména živých) soustav jsou v závislosti na vnějším prostředí regulovány zpětnými vazbami, (viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Společenstvo). Úloha se tak stává uskutečtlivější čímž se stává ilustrativním příkladem komplexnosti této tzv. souhry, odvíjející se na předpokladu podmínek soužití a přežití. Jedno z neočekávaných zjištění této simulace je, že s růstem počtu druhů se zvyšuje míra pozitivních vlivů na celou planetu a že živočišná různorodost je nesmírně důležitá pro přežití. Přetrvávání a rozmnožování lidského druhu však má právě opačnou tendenci a může vést k nežádoucí degeneraci!


Lze tedy tvrdit, že přetrvávání lidstva a jeho boj o co nejpřepychovější přežití je zároveň hrozbou pro samotné přežití planety?
Lidstvo se evidentně přemnožilo a jeho boj o bytí souvisí s vykořisťováním životního prostředí a surovinových zdrojů. Z planety se zároveň stává obrovské smetiště lidských (oceňovaných) výdobytků – třeba plastů. Zabetonovala se příroda, narušila se křehká rovnováha potřeby a využívání zdrojů a člověk se začal starat především sám o sebe s předpokladem, aby jeho přepych byl zachován, ale rizika s ním spojená vzal na sebe někdo jiný! I v předložené kauze Gaii se ukazuje, že člověk se vycvičil zápolit s odplatou či pomstou bohyně, seslanou na něj za jeho životaschopnou aroganci tím, že se naučil bojovat s epidemiemi a dalšími katastrofami postihujícími lidstvo, včetně snižování populace v důsledku válek. Vyvíjel tak svoji soustřednost na politiku, která slouží materiálním zájmům hrabivé skupiny lidí během jejich krátké doby vlády - většinou s nedohledatelnými následky nezodpovědnosti. Zvířecí smečky běžně bojují o regionální území své svrchované působnosti, a podobně i člověk. Ten při zachování zvířecích instinktů, válčí a bojem rozšiřuje svá teritoria, globalizuje společnost a zapomíná, že vyšel z regionálního matriarchátu. Na rozdíl od zvířat si ale civilizovaný člověk vybudoval určitá pravidla pro zachovávání působnosti státních hranic a platnosti teritoriálních kompetencí, ale bohužel své úmluvy nedodržuje. Vítězoslavně jsme zbořili a dnes znova stavíme ploty proti lidské migraci, novodobé teritoriální nároky rozbíjí civilní domy a vyvražďuje nevinné stejně jako zastara - a to vše jen proto, aby se někde zdůraznila lidská nadřazenost. Civilizace stagnuje a taky se odehrává sobě-nápodobně – děj cirkuluje v různých kulisách.

Své dopady tak zcela určitě má a jistě bude mít i své důsledky nynější tragédie agresívní války na Ukrajině. Jaké hlavní vidíte?
Ruské politbyro dnes zdůrazňuje, že po druhé světové válce v roce 1945 nemělo dopustit, aby se poražené Německo vrátilo zpátky k ekonomické moci, nemělo se povolit jeho spojení s tehdejší NDR a nedopustit rozpad sovětské federace včetně územních ztrát. Takové žalozpěvy jsou stejně platné, jako kdybychom vytýkali našim legionářům, že když obsadili ruskou magistrálu, tak ji nevyhlásili za součást Česka. Prostě historie má svoji důslednost a snažit se ji násilně změnit je návrat do doby Čingischána a mongolského válečného podmanění části světa včetně Evropy v druhé polovině 15 století, nebo novodobý boj o kolonie v 18. století a následný vzestup Hitlera. To vše měla změnit konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ze srpna 1975 určující novou bezpečnostní architekturu Evropy zmiňující svrchovanost a neporušitelnost hranic, zdržení se hrozby silou i rovná práva národů, tehdy společně podepsaná Sovětským svazem a Spojenými státy. Následovala Pařížská charta bezpečnosti a spolupráce z listopadu 1990, Budapešťské memorandum 1994, kdy se Ukrajina vzdala jaderných zbraní výměnou za záruky suverenity a územní celistvosti, a zakládající akt mezi NATO a Ruskou federací z roku 1997, charakterizující principy vzájemné spolupráce. Navzdory všem dohodám si ale Rusko zopakovalo nevyprovokovanou zimní válku s Finskem 1939, během níž získalo územní profit. A tak i nyní jsou a jsme v očekávání, jaký oblastní zisk jim přinese agrese na Ukrajině, jestli vůbec bude někdo označen za vítěze, což není ani u jedné bojující strany kýžené a žádoucí. Jestli někdo bude určen za blázna hodného mezinárodního válečného soudu je v nedohledné budoucnosti. Nikdo nechce, aby ruský agresor nezákonně obsadil ukrajinské území, ale zároveň posíláme zbraně proti agresorovi, a tím prodlužujeme válku a utrpení civilistů – opravdový pocit mentální roztříštěnosti! Už římský státník Cicero zdůvodňovat, že nespravedlivý mír je lepší než spravedlivá válka a sami víme, že nejrychlejší ukončení rozbrojů je vzdát se – ale kdo o to stojí a za jakou cenu!


Nemůže tenhle válečný konflikt, během něhož se občas zahrozí použitím nukleárních zbraní, vyústit ve vše zničující nukleární peklo?
Jaderná exploze by přinesla celkové zdevastování a tepelnou smrt v okruhu daném velikostí nálože. Ale pokud by se konflikt stal vícenásobným, neměl by vítěze, jenom poražené, protože by zapříčinil i celosvětový nástup tzv. malé doby ledové v trvání mnoha set let. Ohnivé bouře výbuchů by totiž vypustily nečistoty – jako saze a podobně – do horní vrstvy atmosféry, což by zablokovalo pronikání paprsků slunce a vyústilo v neúrodu s poklesem teploty až o deset stupňů. Ale se souběžným ochlazováním planety by se rozšířily ledovce, které by zabránily lodní dopravě a podobně. Zůstává otázkou, kdo by přežil! Vyvíjející se země by byly zasaženy nejvíce, vyvinuté civilizace by jistě našli nějakou skulinku jak přežít a snad lidské know-how (knihovny a podobně) by se zachovalo a umožnilo vznik nového lidského společenství.

V malém měřítku nemusí jít o samotnou explozi kufříkového typu bomby ale jen o pochybení či sabotáž při správě nukleární elektrárny - můžeme vzpomenout na Černobyl 1986. To se stává velice aktuální v případě ukrajinské Záporožské jaderné elektrárny, třetí největší na světě, kde tamní pracovníky drží okupující Rusové jako rukojmí a objekt využívají jako nezaútočitelnou pevnost pro instalaci svých takto nezasažitelných raketových systémů. Nukleární hrozby a hra slov kolem toho upřesňuje výrok bývalého ruského prezidenta i premiéra Dmitrije Medveděva, že snažit se trestat jadernou mocnost ohrožuje existenci celého lidstva a že na zničení světa jim stačí dvě rakety zamířené na Londýn a Washington.. I bez faktického upotřebení jaderné hrozby už Rusové tak trochu svou válku vyhráli (a tak možná splnili svůj úkol). Rozvrátili totiž světovou ekonomiku, nastolili utrpení, chudobu a někde i hlad, rozhojnili emigraci jako způsob zákulisního boje a zdegradovali ekologii a někde i civilizaci, aniž by se to jich samotných nějak moc dotklo – jsou na nedostatky bídy tradičně zvyklí. Možná, že je to právě počátek ještě neznámého konce světa?


Je momentálně pro lidstvo větší hrozbou jaderná válka, nebo klimatická apokalypsa?
Jaderné válce se můžeme vyhnout, ale sopečné erupce, rozsáhlé požáry nebo klimatické změny jsou rozhodně něco, co se bude opakovat a co nemůžeme eliminovat. Historie ukazuje, že v minulosti i několika tisíce let existovalo výrazné oteplení spojené s dobou Minojskou, Románskou a středověkou a to v přírodním cyklu zhruba 1200 let, kdy civilizační vliv nárůstu oxidu uhličitého nemohl být zásadním problémem a kdy naopak historie ukazuje, že nástup zvyšujících se teplot předbíhal změny v obsahu CO2. Zdá se, že vliv obsahu CO2 na globální teplotu je zveličován a zejména produkci lidskou činností, takže klimatologie se stal jakýmsi novodobým náboženstvím. I když klimatičtí alarmisté tvrdí ničivé zvyšování obsahu CO2 odvolávajíc se na zvyšující se hladinu moří - ta však v geologických dějinách Země vždy kolísala v závislosti na globální teplotě, kterou usměrňují neovlivnitelné fyzikální procesy nejrůznějších – třeba Milankovičových – cyklů, svítivosti slunce a t ak dále. V horizontu budoucnosti naši potomci možná nebudou chápat, proč lidstvo na nevyhnutelné klimatické změny reagovalo omezováním svých technologických výdobytků s chimérou snižování obsahu CO2 a nereagovalo více praktickými reakcemi a technokratickým jednáním chápajícího spoluúčastníka, jak tyto dopady na civilizaci přestát a případně zmírnit ve smyslu - postavíme přehrady a protipovodňové stěny proti opakujícím se povodním, ale nebudeme zbytečně střílet do mraků v bolševickém smyslu: poroučíme větru a dešti.


Na jedné straně klimatické obavy, na druhé straně energetika. Jak jsou tyto dvě strany téže mince pro lidstvo propojitelné?
Schizofrenie u osob je závažnou nemocí, ale u institucí typu vláda se to zdá být normální. Jinak si nedovedu představit, jak může jedna instituce, jako je česká vláda, řešit ve stejný den zvyšující se ceny energií, zatímco ministryně životního prostředí diskutuje v rámci našeho evropského předsednictví ekologický projekt „FIT for 55“. Kabinet profesora Petra Fialy schválil ve zrychleném řízení úsporný energetický tarif, jehož aplikace znamená, že vláda využije určitého objemu peněz daňových poplatníků, aby uhradila část nákladů na nákup energií tak, aby cena byla pro konečného spotřebitele o něco nižší a přijatelnější. Ve výsledku tak ministr Síkela zlepšení slibuje, ale ministryně Hubáčková naopak přináší pro život občanů komplikace. Nechci ani vládu, která chce nakoupit exklusivní americké stíhačky na úkor zvětšení chudoby svých poplatníků, přičemž si nepochybně zvedne i své mzdy..


Ozývá se kritika, že se levně vyrobená elektřina v Česku obchoduje na burze v Lipsku a pak za výrazně vyšší cenu prodává v tuzemsku. Co si o tom myslíte?
Vládní politici se na přímé dotazy jaksi vyhýbají poctivé odpovědi popisu procedury od výroby v našich elektrárnách, následně přes nasmlouvaný prodej na evropskou burzu a zpětný předražený nákup. Není se jim co divit, protože tato pro daňového poplatníka nepochopitelná operace je výsměchem těm občanům, kteří trpí nejhorší inflací v Evropě a trpně se diví nehoráznému profitu a odměnám vedení ČEZ. Přes státní držení skoro sedmdesáti procent akcií je chování firmy určeno třicetiprocentní držbou minoritních akcionářů a jejich prospěchu. Úsporný tarif se nedotkne důchodců, které se rozhodli opustit drahé městské byty a našli útočiště na chatách, na které se sazba nevztahuje. Pokud cena stoupla z tisíce na sedm tisíc za megawatthodinu a má tendenci nadále růst, nelze čekat na zázrak, ale konat hned jako třeba Slovensko, které se dohodlo na fixní ceně elektřiny 62 eur pod pohrůžkou padesátiprocentních zdanění zisku. Aktuální vývoj je tak daný alibismem vládních politiků, kteří pro svou neschopnost a neochotu cokoli dělat se omlouvají trhem, protože nic není vzdálenějšího pravdě, než že energetický trh je funkční, je zcel přeregulovaný a znetvořený dotacemi, daněmi a zásahy ziskuchtivých. Námi zaváděný sporný energetický tarif se v tomto ohledu stane jen dalším dluhem. Kritizovaná maďarská vláda Viktora Orbána vyhlásila stav nouze v energetice, a tak se vyvlékla z úmluv. Žádejme stejná systémová řešení, která jsou opodstatnitelná válkou: ať ČEZ dodává na burzu jen přebytky elektřiny, kupujme ruský plyn bez německé přirážky a pozastavme poplatky na obnovitelné zdroje a účast v systému emisních povolenek EU.


Vámi uvedená řešení by byla logická a pro Česko z ekonomického pohledu veskrze výhodná. O čem svědčí to, že jsme se nechali vmanévrovat do pozice, která je výhodná pro všechny okolo, jen ne pro české odběratele?
Na statistických údajích se dá prokázat, že Česko je výnosným „krmelcem“ pro staré země Evropské unie. Vzhledem k vytvořenému HDP odsud proudí největší objem peněz ze všech nových zemí EU. Každý rok vymizí na Západ kolem 300 miliard korun na dividendách a existují i další únikové kanály. Třeba vnitrofiremní účetnictví, kdy některé součástky ze Západu jsou záměrně předražené a při kompletaci snižují zdaněný zisk v Česku a přesouvají ho do mateřských zemí nebo daňových rájů. Česko se tak stává střediskem ekonomických vyděračů a úniků do daňových rájů, což je živná půda pro spekulace. Čtyřicet zemí světa s nábožným zanícením vyhlašuje sankce, ale dalších 160 zemí světa žádné sankce neřeší. Rus se mlátí s Ukrajincem už řadu let a Čech si to dává spolu s jinými za úkol uhradit. Řada zemí – třeba Maďarsko a Německo – kupuje ruský plyn na dlouhodobé kontrakty, za ceny sjednané z doby před jedním a více roky, zatímco my pak kupujeme 5x dražší plyn od Němců na aktuálním – spotovém – trhu. S tím i souvisí i unáhlená privatizace české plynárenské sítě do rukou německé společnosti RWE v roce 2002. Něco tedy vydělají na naší hlouposti Rusové, hodně vydělají Němci, ale všechno platíme my všichni a tím si zvyšujeme svou vlastní inflaci.

Takže bída je jen pro chudé, jaký to má prospěch?
Podstavte si infarktem složeného člověk, kterému přispěchají na pomoc nejen potřební lékaři ale i zloději jeho majetku. Tak to probíhá všeobecně, pod pláštěm ochoty se vždy skrývá touha po zisku bez ohledu na charitu. Na zvyšující se bídě obyvatelstva profitují organizace (energetika, banky) a zároveň i jednotlivci bezostyšně zvyšující svůj majetek a vliv. Když před lety někdo varoval před neuváženými a brutálními zásahy bruselského centra do přirozených tržních mechanismů, byl umlčován, protože to jsou přece zásahy ve veřejném zájmu a pro dobro spotřebitelů. Že nutně musí vést ke zdražení nákladů, k omezení volné konkurence, k zaostávání za zbytkem světa, to si možná kdesi v Bruselu ještě nepřipouštějí a spíše ani nechtějí připustit, ale domácnosti v členských zemích už to zažívají ochuzující dopady na vlastní kůži. I my s tím v Česku možná trpíme nejvíce!


To vše by měla řešit vláda Petra Fialy, která si ovšem počíná sedm měsíců u moci poněkud rozpačitě. Nebo to vidíte jinak, když jste její nástup původně vítal?
Nezvládnutelný chaos, který neodmyslitelně patřil k vládnímu počínání v průběhu covidové epidemie, se navrátil jen v jiném módu. S nástupem kabinetu profesora Petra Fialy jsem věřil - a on nám je i sliboval - v jasné a srozumitelné státnické kroky, ale změna nepřišla. Jako osobnost bohužel zklamal a stal by se dobrým ministrem zahraničí a vládním spolu-promotorem miliard ze státní kasy putujících na pomoc Ukrajině. Slepená koalice nebyla na vládu jaksi připravena, protože nebylo kde narychlo brát lidské zdroje, a tak se především uplatnili všichni političtí čekatelé na výnosná koryta. Vnucení ministři, zkorumpovaná strana, která bezostyšně přejmenuje už odsouhlasené delegáty jako nedůvěryhodné, pidistrany, které by se samostatně do vlády nevměstnaly, jsou jen doprovodným efektem. Premiér ujistil, že předsednictví EU zvládneme, ale zapomněl ujistit, jestli to zvládneme i na domácí scéně. A nakonec připomeňme, že ani po třiceti letech jsme se nevyrovnali s bolševickou tyranií kromě toho, že vykřikujeme, jak byla zločinecká. Kdysi nezbytné lustrační osvědčení zabralo na donašeče a zcela opominulo nositele a činovníky zločinnosti tehdejšího režimu. Řada z nich se dodnes uchází o výnosná místa vykazujíc ztrátu paměti, kterou omlouvají svou ideovou účast na tehdejší zločinnosti.

Co s tím, jak řešit a jak to bude s prezidentem?
Je potřeba zaktivovat národ podpořit práci a potenciál nově vzniklých stran jako je Přísaha, nebo řada hnutí Sami sobě, kde se mohou rekrutovat nově myslící politici, čímž by se i uplatnila generace voličů, která v minulých volbách nenašla zastání. Nově vznikající prezentace politiků se snad konečně odpojí a zabaví bývalé ideologie kdysi platné při nadřazenosti KSČ – dnes zločinecké nadnárodní strany. I nový prezident by tak měl, reprezentoval už novou generaci politiků a kandidatura bývalých členů KSČ se tak vstává výsměchem vůči obyvatelstvu. Podpora kandidatury bývalého člena světově známým hercem a také bývalým členem KSČ je jen ironii současného (ne)poměru. Odkazuje se jen na své dnes už prý zanedbatelné prohřešky mládí. Ale právě ty prohřešky by se neměly už dešifrovat, ani zapomínat či pominout, protože právě oni zničily civilizaci a lidské dušena půl století a jistě nechceme tyto záchvěvy neblahé minulosti vidět každodenně.