Šestinedělka se vydá s miminkem na cestu ke svým rodičům. Musí přes celé Brno, v prvním poválečném roku cesta několik kilometrů pěšky, veřejná doprava nic moc. Její rodiče žijí v koncentr… pardon internačním táboře pro německé občany, a právě přišla zpráva, kterým tím dobytčákem, pardon vlakem budou deportováni, pardon odsunuti. Tak alespoň vnoučátko po prvé a naposledy ukázat.

Snad prý se shodli, že je dítě nadprůměrné velké, jinak se v rodině moc on-dit ze setkání nezachovalo.

Po deseti letech a neskutečné kupě žádostí tam a tam a onam dostane matka dítěte povolení, své rodiče, tedy babičku a dědečka dítěte, navštívit u těch západních revanšistů a buržoazní společnosti. V rodině se mluví česky a německy, na dítě česky, mezi sebou německy a mezi návštěvami – pokud tyto také nehovoří česky – také. Skoro celé městečko se dostaví, zvědaví na ony tvory, žijící ve staré vlasti.

Nakupovat chodí dědeček, babička už to celé nezmůže, koneckonců jí bylo na šedesátku v již době kdy musela opustit zemi, ve kterém žili předkové po staletí. Děcko žasne. V malých obchůdcích je vidět banány, pomeranče, sladkosti a bůhvíco, nikde se nemusí stát fronty na to či ono, jak je zvyklé z domova. Naopak. Pan řezník se na děcko usmívá a má vždycky kousek buřtu právě do pusy. Paní v mlékárně nějakou sladkost, nebo skleničku mléka než se nakoupí (a malinko pokecá). Tuhle limonádu, při koupi nových bot dětský sešitek nebo omalovánky.

Matka žádá i nadále rok co rok o povolení navštívit rodiče, tedy babičku a dědečka, jako i jedinou sestru, tedy přímou tetu dítěte. Dokonce až do prezidentské kanceláře, pan prezident, poslední naděje, žádost odmítne.

Ale jednou se zase přece podaří, děcku je o par let více. Zase se sběhnou známí a přátelé v německém městečku, mezi nimi paní, už nemladá, také z Brna, je zaměstnána v nějaké továrně na sladkosti. Také umí česky, nějak z děcka vytáhne, že největší hit ve škole a celém městě je žvýkačka, těžce dostupný objekt. v té době. Než nastane doba odjezdu donese tři krabice, v každé po stovce žvýkaček. Děcko nechápe.

Zpět doma v Brně matka nařídí, jednu z těch krabiček vezmeš do školy a rozdáš ve třídě. Ale poslyš až po vyučování, rozuměla jsi? Až PO vyučování !!!!!

Děcko tedy trpělivě čeká až bude po poslední hodině, zvoní, soudruh učitel odchází. Děti v sekundě zjistí, o co jde, řev a křik ve třídě se nedá přeslechnout a rozumné dělení stovky žvýkaček mezi třicet dětí je také jaksi problematické. Soudruh učitel se vrátí zřejmě znepokojen křikem, kapitalistické žvýkačky samozřejmě zabaví, ať přijde matka do školy si pro tu krabici. Následuje kárný rozhovor soudruhů učitelů a matkou o kterém matka rozčileně večer otci vypráví.

Prarodiče děcko uvidí až po několika dalších letech. Z nějakých divných důvodů dostane, co právě plnoletá, výjezdní povolení k prarodičům. Čert ví, co za tím vězelo. Ovšem mladá plnoletá uchopí příležitost za pačesy a už se do Brna nevrací. Soudní řízení vyjde na rok vězení nepodmíněně, co je to v poměru k podmínkám, které dostávají dnes pedofilové.

S babičkou jí zbývají právě dva měsíce, než tato odejde do jiného světa, ze kterého ještě nikdy nikdo nebyl odsunut.

Ale – řekněte si – člověk mívá zpravidla dvě babičky. Ano. Ta druhá babička, otcova matka zahynula ještě před narozením děcka. V Pohořelicích, městečko neblaze proslulé v rámci onoho výletu brněnských německých občanů na rakouské pomezí, zorganizovaného a doprovázeného bodrými zaměstnanci brněnské Zbrojovky koncem května 1945.

Děcko těm šuškandám dospělých moc nerozumí. Snad prý byla ta babička, ročník 1870 cestou zabita. Těmi s tou rudou páskou. Pravda je, že se její jméno nachází na seznamu těch, kteří byli v Pohořelicích zaregistrování. Do hromadného hrobu.

Fotka jsou prarodiče a teta.