Je mi smutno z toho, co se děje v tomto mém milovaném pohoří, kam často a rád jezdím. V zimě na běžky, v létě na pěší túry po hřebenech. Bohužel, Šumavu ničí hlavně zelení fanatici.

Rozumím tomu, že nějaká forma ochrany přírody je nutná a to samozřejmě platí i pro Šumavu. Rozhodně by nebylo moudré stavět tady dálnice, hutě apod. To samozřejmě nikdo normální nechce. Nicméně všeho moc škodí. Na Šumavě žili lidé po staletí v souladu s přírodou, káceli lesy a na loukách pásli dobytek. A zdejší krajině tato lidská činnost nijak nevadila, protože byla přirozená.

A tento normální stav trval v podstatě až do nastolení komunistické diktatury v roce 1948. V neblahé socialistické éře pak byla Šumava z velké části pro lidi uzavřena a zřízeno zde pohraniční pásmo se zákazem vstupu. Zničeny byly celé vesnice, samoty, hřbitovy, boží muka, křížky a další drobné památky. Tohle ale přece nebylo normální, aby Šumava byla zbavena života. Po roce 1989 jsem čekal, že se vše navrátí do starých kolejí. Tedy, že se Šumava tak jako na bavorské straně vrátí lidem, kteří do ní vždy patřili. Něco se povedlo, tak bylo zrušeno pohraniční pásmo, které akorát sloužilo k teroru proti lidem, a turisté mohli i do dříve zakázaných oblastí.

Jenomže, filozofie současného vedení Národního parku Šumava dosazeného vládou Andreje Babiše je špatná. Jak správně poukázal senátor Tomáš Jirsa, který tyto hory více než třicet let brání před zhoubným kůrovcem, coby následkem zeleného běsnění, tady je snaha uměle vyrábět divočinu tam, kde předtím nebyla, kde už od 16. století po kolonizaci německých osadníků začaly postupně vznikat hospodářské lesy a kulturní krajina.

Obětí nesmyslné politiky současného vedení NP Šumava se má nyní stát i Roklanská chata na Modravských slatí, která přežila těžké časy nacismu a komunismu. V tenkrát převážně německé Šumavě ji nechal postavit Klub československých turistů, který tak reagoval na vzrůstající zájem veřejnosti o tyto nádherné pohraniční hory. Otevřena byla v roce 1937. V socialistických časech sloužila pohraniční stráži a toto devastační období nakonec přečkala. V roce 1995 byla dokonce opravena. Jenomže nyní požádalo vedení Národního parku o její demolici. Prý kvůli spatnému stavu a umístění v první parkové zóně. To je smutné, protože svým způsobem se jedná o kulturní památku.

Naštěstí se našli Ti, kterým není její osud lhostejný. Existuje petice za záchranu Roklanské chaty, kterou podepsalo už přes dva tisíce lidí. Tak snad se dobré dílo podaří.